Michaela hejtuje: Chci sedět na židli a ne v houpací síti. Je to moc?
Poslední dny přemýšlím o svém zařazení ve společnosti. Teoreticky jsem mileniál, ale když se podívám na své vrstevníky, vůbec si tak nepřijdu.
Jak žít v současném světě plném sociálních sítí, stále nových cool klubů a protichůdných názorů? Není to těžké jen pro lidi 40+, ale i pro mě, a to je mi 28. Když se podívám na své vrstevníky, přijdu si občas jako z jiného světa. Zatímco oni bojují za práva homosexuálů, Kliniku a jsou to feministi, já jsem spíš jiných názorů. Teda aby nedošlo k omylu – homosexuály neshamuju, ale jak jsem se teď dozvěděla z rozhovoru s hercem Janem Cinou na rádiu Wave, když mi jsou jedno, neznamená to, že je toleruju. Ok.
Nicméně point tohoto komentáře je, že jsem na jiné vlně než ostatní mileniálové. Jako bych byla mentálně starší. Nezajímají mě nové kluby s bizarními interiéry, nemám potřebu chodit na demonstrace, nemám levičácké srdce, nevysedávám s pražskou kavárnou, nekoukám na nezávislé filmy, nepiju kyselé kafe, nenosím mrkváče, neposlouchám moderní hudbu, nechutná mi avokádo a nepoužívám 120 smajlíků.
Takže když se pak dostanu do společnosti lidí, kteří sedí na fatboyích, v každé větě řeknou polovinu slov anglicky, část dne tráví v houpací síti a na nákup chodí zásadně se síťovkou, cítím se tak nějak nesvá. Já chci prostě sedět na židli, chci poslouchat klasický pop rock a ne emo rap, chci pít normální kapučíno, chci používat tři smajlíky a chci neděli trávit venku se psem a ne na ulici sháněním podpisů do petice. Jsem divná? Zdá se, že ano. Ale radši budu mimo než pozér.
