Maxïmo Park tančí a zpívají o holkách v kabátku. Funguje to.

Kapel, jako jsou britští post-punkoví Maxïmo Park, nejezdí do Prahy příliš mnoho. Majitelé nominace na na britskou prestižní Mercury Prize z roku 2005 včera v Roxy potvrdili, že patří mezi špičkové představitele žánru. A recept není tak složitý.

Kvintet Maxïmo Park v čele se zpěvákem Paulem Smithem si od začátku koncert užívali. Předváděli taneční kreace, poskakovali po neobvyklém doplňku scény, průhledných krabicích se žárovkou blikající v rytmu, v jakém se na nich tančí, a komunikovali s diváky. Tahle kapela jede na prvoplánovou jistotu; i nápis s názvem vzadu na pódiu vyvedla v blyštivé stříbrné, aby připomínal, že hlavním smyslem téhle skupiny je udělat party. A rychlé písně s vtipnými texty o holkách v indie kabátku spolehlivě zabírají.

Nezklamali. Hráli rychle a vesele
Maxïmo Park mají dost zapamatovatelných hitů, které rovnoměrně dávkují během koncertu. Hned jako druhá zazněla na jednoduché syntezátorové lince vystavěná Our Velocity z druhé desky Our Earthly Pleasures – a roztancovala vděčnou skupinku pod pódiem. Girls Who Plays Guitar (rovněž z druhé desky), jež přišla na řadu za chvíli, spolehlivě rozdivočila už půlku Roxy. Došlo i na dvě ochutnávky z připravovaného třetího CD. Ty nejlepší skladby ale Maxïmo Park nahráli na svůj debut A Certain Trigger. Ať už se jedná o The Coast Is Always Changing, Signal And Sign, jízdu jménem Limassol, jejíž tempo a světla stroboskopů hrozí slabším povahám přivoláním epileptického záchvatu, nebo o vrchol koncertu, ultimátně pozitivní píseň Apply Some Pressure. Věci z druhé desky (třeba Nosebleed nebo závěrečná Books from Boxes) jsou pak spíš pomalejší – nebo alespoň v takovém tempu, jaké si Maxïmo Park jako pomalejší představují.

Skupina zmizela z pódia po hodině, aby se pak vrátila na povinné přídavky. The Night I Lost My Head i Going Missing publikum roztančily, ale ne natolik, aby si vydupalo i pecku Graffiti. Přestože největší hit tedy kapela nezahrála a deset minut před desátou definitivně zmizela v zákulisí, nedá se říct, že by zklamala. Má na to jednoduchý recept: hrát rychle a vesele. Tímhle koncertem Maxïmo Park potvrdili, co bylo zřejmé po jejich druhé desce. Na boj o poháry to v první anglické indie lize není, ale klidný střed tabulky odehrají s přehledem.

Podmanivá La Petit Sonja
Jako předskokany vyposlechl už solidně zaplněný sál Roxy Kill The Dandies!. Pohrobci The Nihilists nabídli v první části trochu jednotvárný garážový nářez plný stroboskopového třeštění, takže jednotlivé skladby tak trochu splývaly. Když ve druhé půlce kapela rochu zpomalila, našly se v psychedelických pasážích chvíle i pro melodie; zejména písně zpívané La Petit Sonjou jsou dekadentně podmanivé.

Maxïmo Park
24. února 2009, Roxy, Praha