Martin Myšička o filmu Ztraceni v Mnichově: Jak se mu hrálo s papouškem?
Co vás ve filmu Ztraceni v Mnichově čeká? To prozradil herec Martin Myšička.
Vaším v podstatě hlavním hereckým partnerem je ve filmu kromě Marka Taclíka také papoušek. Musel jste se nějak učit s ním hrát a vycházet, nastaly problematické či vtipné okamžiky, nebo jak to probíhalo?
Během natáčení jsem měl možnost poznat celkem tři papoušky, Charliho, Pepinu a Kukiho. S Charlim jsem se poznával několik týdnů před první klapkou, aby si na mne zvykl a já na něho, ale ve výsledku jsem s ním nenatočil nic. Došlo k nějakým problémům s majiteli a přitom jsme měli druhý den točit scény, kdy jsou Pavel a papoušek nejvíce sehraní. Produkce sehnala přes noc jiného chovatele s papouškem Pepinou, což byla devět měsíců stará holka papoušek. Byla z toho dost vyplašená a dost se nás lekala, museli jsme na ni pomalounku. Točili jsme venku na hřbitově a Pepina musela být uvázaná na dlouhé niti za nohu, aby neulítla. A teď jsme točili například okamžik, kdy má žako sám přiletět Pavlovi na rameno. To vypadalo tak, že mimo záběr stál na štaflích chovatel s Pepinou, a když jsem šel kolem, v podstatě ji na mě jako by „hodil“, aby to ale vypadalo, že přilítla. Někdy mi přistála na hlavě, někdy chtěla ulítnout pryč, naštěstí však měla tu nit na noze, ale nakonec mi přistála i na to rameno. Pak jsme natáčeli dialog, kdy Pavel mluví s ředitelem a papouška má na rameni. A při jedné klapce mi Pepina jedním zkušeným pohybem odtrhla vousy, tedy kotletu z tváře a hodila kamsi. Naštěstí šla znovu přilepit. Tedy ta kotleta. Postupně jsme si na sebe zvykli a Pepina se už tak nelekala. Problém však byl, že jsme ale potřebovali natočit scénu, kdy se nás leká a chce uletět. Takže jsme zas vymýšleli, jak ji přesvědčit, aby se mě v záběru lekla a ulítla. Nejdřív někdo zkoušel tlesknout, pak mávat něčím velkým za kamerou, pak si někdo lehnul pod kantnu a nějak ji plašil, asi na ni foukal. Myslím, že nakonec vyhrálo, že ji pan chovatel naopak lákal na nějakou dobrotu, už nevím. Třetí papoušek byl zkušený Kuki. Ten se zrovna přepeřoval, takže nelétal, což se nám vlastně hodilo. Točili jsme scénu, kdy ho mám na takovém malém bidýlku na stole a chválím ho Markovi, jak je úžasný. Kuki nás rád zkoušel tím, že těsně před akcí se na tom bidýlku ke mně otočil zády. Tak stop, Kukiho jsme otočili, což chvíli trvalo, než se nechal přesvědčit, dobrý, akce … a znovu se otočil zády… Mohu však zodpovědně říci, že během natáčení nebyl usmrcen ani nijak zraněn žádný papoušek.
Druhá část Ztracených je vlastně film o filmu, který vidí identické situace „ještě jednou zezadu“. Co je pro herce nejobtížnější na tom, když má hrát identické situace, ale s odlišným nábojem?
Bylo to někdy až matoucí, když jsme natáčeli například scénu hraného příběhu, kterou ale natáčel hraný filmový štáb a to celé natáčel skutečný filmový štáb. Když zaznělo hlášení „stop“, nebylo jasné, jestli je to skutečné stop, nebo jenom to hrané. Takže potom ten skutečný štáb s režisérem Zelenkou musel všechno hlásit anglicky, aby se to rozlišilo. Někdy jsme se v tom i tak zamotali. Já Martin Myšička jsem natáčel herce Martina Myšičku, který hraje postavu novináře Pavla. My jsme nenatáčeli situace s odlišným nábojem, ve smyslu, že zepředu je to jiné, než zezadu. Situace z hrané části filmu jsme hráli víceméně stejně, když jsme točili přímo tu scénu, a když jsme točili, že točíme tu scénu. Už i proto, že v hrané části filmu jsou určité filmařské chyby, které divák odhalí, až když pak vidí film ve filmu, a tím pádem jsme museli dané scény točit přímo i s těmi chybami.