Marta Jandová: V Praze chci být nejlepší!

Po koncertu německé kapely Die Happy byla jeho zpěvačka Marta Jandová spokojena. Ale i když nebyl na koncertu její táta, před pražským publikem byla beztak nervózní.

Tak asi obvyklá otázka: jaké jsou dojmy těsně po koncertu?
Strašně krásný. Mám pocit, že na nás chodí stále víc lidí, přece jenom jsme tu dlouho nehráli. Mám pocit, že jsme pořád lepší a že všichni hrozně dobře uměj texty. A taky tu bylo docela hodně Němců, teda skupinka asi deseti Němců… Ale z Čechů jsem měla hroznou radost. Já jsem zvyklá, když zpívám, mluvit německy. My totiž koncertujeme hlavně v německy mluvících zemích.

Ale dneska jsi mluvila skoro celou dobu česky a nevypadalo to, že se musíš snažit.
Dneska tady byla spousta kamarádů, a protože tu nebyl táta, který měl sám koncert na Moravě, tak jsem nebyla zas tak nervózní. Ale je to těžký. Přece jenom koncert doma, v Česku, to je pro mě něco víc. V Čechách chci být prostě nejlepší. Takže jsem stejně byla před koncertem hrozně nervózní.

Přestože jsi většinu času v Německu, cítíš se být stále Češkou?
Jasně, jasně. To je moje zem, moje město! Vždycky, když jsem v Praze, tak si řeknu: „Jé, tady je prostě krásně.“

To je hezký. A co plánujete do budoucna?
Chtěli bychom udělat sérii unplugged koncertů. Že by za námi stáli ještě tak tři hudebníci a hráli bychom tak nějak mírněji.

To by určitě šlo, mně se třeba hrozně líbilo, že jste udělali během koncertu i trochu zvolnění rytmu a vytáhli i akustické kytary.
No, to je to slovo. Unplugged, akusticky.

Koukala jsem, jak uměj kluci pěkně česky. Třeba moc hezky „dej mi pusinku“ nebo…
Tak trochu je učím, ale vzniklo to vlastně tak, že mám pejska a ten má všechny povely v němčině, kromě jednoho, čůrat. A náš kytarista se mi o něj stará, když já zrovna nemůžu. Tak jsem se právě lekla, že řekne: „chci čůrat“, ale holt řekl „šukat“, ale myslím, že moc dobře věděl, co říká.

Myslím, že se nikdo neurazil… Vydali jste nedávno již šesté album, na kolik se jich ještě cítíte?
Na sto!

Na sto?
Uvidíme, uvidíme, jak to dopadne. Přece jenom člověk nikdy neví, co se stane, nikdo neví, jak to bude dál, ale máme sílu a máme chuť a chceme furt dál.

Je pravda, co jsi říkala při koncertě, že jste se vlastně dali dohromady tak, že tě kytarista chtěl sbalit?
No, on mě sbalil, nakonec. Je to tak, tady v Rock café, 23. října 1993. Takže takový malý výročí a dneska to pořádně oslavíme, v Praze.

Tak to dneska pořádně oslavte, a přeju hodně koncertů, aspoň takových, jako byl dneska. Moc jsem si to užila.
Já taky, doufám a dík.