Markéta Konvičková: Psát vlastní písničky? Chybí mi polibek múzy

Markéta Konvičková, jedna z finalistek první  řady ČeskoSlovenské SuperStar a studentka hotelové školy, právě vydává druhé album Kafe, bar a nikotin. Na obalu a v bookletu je vyfocená jako královna nočních podniků, to, že by šlo o vulgární fotografie, si ale nemyslí. „Snažili jsme se spíš ukázat přechod patnáctileté holky z debutu Na šňůře perel do dospívající dívky,“ říká v rozhovoru.

Nedávno jsi přijela z Chorvatska, kde jsi byla pracovně. Co přesně jsi tam dělala?
Jeli jsme tam přes prázdniny celkem pětkrát vždycky na tři dny, protože se tam konají takové ozdravné pobyty pro děti. Měla jsem s nimi různé aktivity, pétanque, ping pong a podobně. Byla to moc milá zkušenost, ani jsem to jako práci nevnímala.

Zvládáš vedle hudby i školu? Pokračuješ v ní?
Škola je pro mě moc důležitá. Člověk totiž nikdy neví, kdy třeba přijde o hlasivky, vzdělání je proto pro mě prioritou. Studuju hotelnictví a turismus, jsem ve třetím ročníku a ráda bych šla na vysokou.
Přemýšlela jsem o konzervatoři, ale tam by mě asi přetransformovali do jejich vizuálu. Takže spíš zřejmě nějaký management. Nejraději bych se ale v životě pochopitelně věnovala zpívání.

Jak často teď chodíš do školy? Budeš mít zřejmě individuální plán.
Ehm… (smích) Tak jednou týdně. U nás tomu říkáme individuální přístup, to znamená, že když mám čas, jdu do školy a domlouvám se přímo s vyučujícími na termínech zkoušení.

Necítíš nějakou žárlivost ze strany spolužáků?
Nevím. Mám ve třídě čtyři opravdu dobré kamarády, kteří můj úspěch absolutně neřeší. Zbytek je občas takový… Tak by to ale asi bylo, i kdybych nezpívala. Nikdy nevyjdeš se všemi.

K nové desce Kafe bar a nikotin, kterou jsi pokřtila v pražském Hard Rock Café. Jaké to bylo?
Když jsem dorazila do Hard Rock Café poprvé, byla jsem z toho úplně vedle – tři patra, lustr s kytarou… V životě jsem nic takového neviděla. Desku pokřtil Steve Walsh, který je zároveň producentem celého alba, a druhým kmotrem byl Igor Timko. S kapelou No Name jedeme totiž v listopadu turné v Česku, bude to Praha, Brno a Ostrava. Budu tam jako host na úvodní půlhodinku, pojede se mnou kapela No Talking band, se kterou už nějaký čas vystupuju.

Recenze desky Kafe, bar a nikotin: Markéta Konvičková mezi panenkou a holkou z baru

Některým muzikantům v Hard Rock Café vadí, že zpívají takřka „na baru“. Tobě by ale takové prostředí mělo díky školní průpravě vyhovovat, ne?
Jo, přesně, jak studuju hotelovou školu, tak si myslím, že je tam pro mě ideální atmosféra. Kromě toho tam nechybí kafe, bar ani nikotin, takže pro křest desky je to optimální prostor.

Název alba Kafe, bar a nikotin tedy souvisí s profesí, na kterou se učíš?
Není to tak, že by se ze mě přes noc stala obrovská pařmenka, je mi přece jen teprve sedmnáct. Spíš je to myšleno tak (jak ostatně píšu i v poděkování v bookletu), že bych si strašně moc přála, aby ta deska posluchače nabila stejně jako ranní kafe, aby při ní strávili krásné chvilky jako s kamarády v baru a aby se pro ně stala takovou neřestí, jako je pro někoho nikotin.

Nesnažíš se tím tedy o vyzývavost? Někteří novináři ti vytýkají booklet, kde máš tak trochu image lehké barové dívky.
Ne, snažili jsme se spíš ukázat přechod patnáctileté holky z debutu Na šňůře perel do dospívající dívky. Za ten rok a půl jsem zažila tolik věcí, co někdo nezažije třeba za deset let. A nemyslím si, že by fotky v bookletu byly nějak zvlášť vulgární, není tam vlastně ani nic vidět.

Co přesně myslíš tím, že jsi zažila spoustu věcí? Máš na mysli SuperStar?
To taky, ale hlavně všechny události potom. Člověka ta práce postraší, pohybuje se v jiné sféře, mezi dospělými, získá hrozně moc zkušeností.

Texty ani muziku si zatím nepíše, jak se na desce projevil tvůj vliv?
Nejdřív jsme chtěli po Stevu Walshovi, aby nám poslal několik písniček, ale byly tam tak úchvatné songy, že jsme z nich nakonec poskládali celou desku. Skladby jsme vybírali spíš kolektivně, já jsem vždycky řekla, co se mi líbí a ostatní z týmu s tím většinou neměli problém.
Texty mi psal Petr Šiška, pan Hrbek a paní Cvrkalová, která píše třeba i Ewě Farne. Myslím si, že tihle tři se přesně trefili do té mé věkové kategorie, protože mi přece jen není úplně jedno, o čem zpívám. Písničky jsou většinou o lásce různých podob, o zklamání. Prostě o všem, co každá sedmnáctiletá puberťačka normálně prožívá.

Jenže ty nejsi úplně normální puberťačka.
Jo, domysli si tam uvozovky. (smích)

Uvažuješ o tom, že by sis na příští album nějaké písničky napsala sama?
Zatím ne. Asi mě zatím nepolíbila múza, i když moc doufám, že to časem přijde. Teď je to pro mě příliš složité.

Jak ses vlastně dostala ke Stevu Walshovi?
On pracoval v Čechách s kapelou Citron na singlu, kde jsem zpívala vokály, a při té příležitosti jsme se seznámili. Dala jsem mu poslechnout první desku Na šňůře perel, která se mu líbila, strašně mi chválil angličtinu. Tak jsem ho poprosila, jestli by mi napsal nějakou písničku. A zbytek znáte.

Byla jsi kvůli točení za Stevem také v Americe, nebo jste komunikovali hlavně přes e-mail?
Steve byl během natáčení tady v Praze, točili jsme ve studiu Borise Carloffa, který má mimochodem fantastickou sbírku mikrofonů. Dokonce má jeden ze dvou mikrofonů na světě – ten druhý je ve Švédsku a patří producentovi Britney Spears. Na každou písničku jsme zkoušeli jiný mikrofon, protože každý měl trochu jiný zvuk, a puntičkářsky jsme vybírali, aby to znělo co nejlépe. Potom jsme všechno poslali elektronicky do Ameriky, kde se dotáčelo a mixovalo.

Songy na desce jsou hlavně o vztazích mezi mužem a ženou. Jak jsi na tom se vztahy ty? Máš dojem, že sis skutečně všechno to, o čem zpíváš, prožila?
Jo, ve většině jsem se opravdu našla, ale je tam jeden text, který byl trošku problém. Je to písnička Kafe, bar a nikoti. Zpívám tam o tom, že dospělá žena vyhazuje chlapa z baráku, a vcítit se do téhle situace v sedmnácti bylo velice těžké.  

Festivalová sezóna už skončila, tvoje jméno se letos na programu žádného festivalu neobjevilo. Proč? Lákají tě festivaly?
Lákají mě moc, ale zatím většinou jezdím spíš městské slavnosti. Kromě toho tohle léto na to ani nebylo moc času, měli jsme Chorvatsko, pak jsme jeli „miniturné“ po tureckých hotelích… Ale příští rok bych na festival jela ráda.

Sleduješ i svou konkurenci ze SuperStar?
Konkurenci beru jako zdravou záležitost v tom, že mě posouvá dál. Ale snažím se nesrovnávat se s nimi a dělat naplno to, co mě baví. Třeba Debbi hrozně moc fandím, byla jsem na křtu Moniky Bagárové, teď prý plánuje album Honza Bendig. Ono to ani nejde jim závidět nebo jim přát něco zlého, protože jsme spolu soutěžili tři měsíce a byli jsme už opravdu jako rodina.

Zkus album na závěr krátce zhodnotit.
První deska se šila docela narychlo, ale bylo mi patnáct a víc asi udělat nešlo, vůbec jsem nevěděla, do čeho jdu. Teď už jsem trošku starší a už mám nějakou představu o tom, co chci dělat. Na desce se to, myslím, odrazilo. Taky bych řekla, že na aktuálním cédéčku mám i vyzrálejší hlas, už to není jen takové to patnáctileté kňourání.