Marilyn Manson se uklidnil. A rozpustil se v mainstreamu

Že Marilyn Manson vyměkl, není žádná novinka, fanoušky v tomhle směru zarazil už v roce 2007 albem Eat Me, Drink Me. A že vlastní hudbu už ani neudýchá, ukázal loni naživo i v Praze. Je proto dobře, že ve studiu se přizpůsobuje vlastním silám, i když tím utíká stále dál od vlastního trademarku.

Novinka Marilyna Mansona The Pale Emperor působí ze všeho nejvíc jako album zestárlého uvědomělého rockera, který chce v klidu přispívat k doplnění základního proudu svého žánru, ale z mladických výstřelků už vyrostl. Je to rozhodně dobrá hudba a mladším Mansonovým posluchačům může pomoci uvědomit si, že rockové klasiky ve sbírkách jejich otců vlastně nezní tak špatně, když zní stejně jako jejich satanský hrdina. Na druhou stranu ve chvíli, kdy Manson přichází o svůj maniakálně-satanistický osten, hudbu zklidňuje a staví ji na těch nejzákladnějších rockových rifech, sklouzává do nerozeznatelné množiny (sic kvalitního) rocku. A posluchač nemá nejmenší důvod vybrat si zrovna jeho album.

Vlastní tradice se Manson snaží držet alespoň v textech, jak dokazují třeba songy The Mephistoteles of Los Angeles, The Devil Beneath My Feet nebo hned úvodní Killing Strangers, která se o zabíjení vyjadřuje dost explicitně. Samozřejmě ani ono upozadění vlastních hudebních zvyklostí není úplně stoprocentní. Třeba taková Slave Only Dreams To Be King by klidně prošla jako součást některého alba z let 1995 – 2003. Posluchači by si maximálně řekli, že ji Manson napsal v klidnější náladě.

Jinak ale není důvod se desky bát, i pokud si na Mansona nepotrpíte. Žádné zvrhlosti se tu neodehrávají, jakkoli se zpěvák snažil videem k singlu Deep Six přesvědčit o opaku. Skladby se postupně zklidňují natolik, že základní část alba končí téměř srdceryvnou baladou a přes ni se na bonusovém materiálu dostáváme rovnou do countryrocku. I přes to, že jde o přezpívané písně ze základní části alba, je bonusová část tentokrát výrazně méně zbytečná, než bývá obvyklé. S akustickou kytarou a re-aranží dostávají písničky zvláštní tvář a jsou tak jedinou opravdu svébytnou částí alba.

The Pale Emperor je sama o sobě řemeslně výborně odvedená práce, která nikoho neurazí. Jenže ani nenadchne a na kolena ji sráží hlavně to, že jde o zcela nadbytečnou nahrávku jak v rámci žánru, tak v rámci Mansonovy diskografie. Na základě její bonusové části bych se ale chtěl s autorem sejít s kytarou u táborového ohně, kde by se nesnažil o gesta, na která už nemá. Možná tak by měl ještě co nabídnout.

Marylin Manson – The Pale Emperor
Vydavatelství: Hell, etc.
Celkový čas: 52:00 / 65:22
Seznam skladeb: Killing Strangers, Deep Six, Third Day of a Seven Day Binge, The Mephistoteles of Los Angeles, Warship My Wreck, Slave Only Dreams to be King, The Devil Beneath My Feet, Birds of Hell Awaiting, Cupid Carries a Gun, Odds of Even, Bonus: Day 3, Fated, Faithful, Fatal, Fall of the House of Death