Líbezný hlas, zevnějšek jako kluk. Princess Chelsea je královna nejistoty
Kdo nebo co je Princess Chelsea zač? Ani po včerejším koncertě nevíme. Novozélandská hudebnice Chelsea Nikkel balancuje mezi dvěma typickými podobami puberťačky - internetovou sladkou holčičkou s copy a jejím protipólem s volným trikem a kalhotami z pódia Paláce Akropolis.
V myslích dlouhodobých fanoušků uvízla zpěvačka Princess Chelsea spíš jako růžová princezna z debutového alba Lil‘ Golden Book. Stačí si vzpomenout na sérii dětinských scénářů třeba k videím Yulia nebo Monkey Eats Bananas, kde v růžových šatech s límečky a copy hraje na dětský xylofon, zatímco vedle ní poskakuje plyšová opice. Mimochodem, když se počáteční úlisný klavírní motiv písničky v klubu vytyčil díky divokému klávesistovi do pomyslné pyramidy, položil se na její fiktivní špičku jeden z návštěvníků. Cesta od pódia na uhýbajících rukou ale byla poměrně trnitá.
Plná Akropole si ale jinak držela skoro celou hodinu a půl odstup. Že by za to mohly rozpaky z počátku? Z kombinace teatrálně přemrštěné artikulace zpěvačky, úsporné hudby a nemetaforizovaného textu o vztahovém trablu Yulie se ale publiku mohl na tváři vybarvit ruměnec jen těžko; to byl zpěvaččin standardní přístup známý z debutu. Možná Akropoli zaskočila její víceméně chlapecká image. Tak ji fanoušci zafixovanou nemají, navíc kontrast mezi zevnějškem a líbezným hlasem poněkud mátl. Na území škatulek publikum nedostala ani mimikou svatouška, ani celkem bezúčelným trianglem ledabyle zavěšeným kolem krku, ani necudným roztáčením podlouhlého balónku při bigbítovém intermezzu písně All the Stars.
A tak zbývá poslední otázka: do jaké míry je to hra? V případě pódiové prezentace asi napůl: když Princess Chelsea nehrála (bravurně) na zvonkohru, roztomile se culila do publika. Pokud do rytmu teatrálně necvakala jakýmisi skřipci, přela se s Jonathanem Breem o škodlivosti kouření s baskytarou na krku. Zato genderové nesrovnalosti vyřešila její umělecká produkce. Emancipovaně se chopila role sarkastické vypravěčky příběhů, které ovšem každého, koho se týkají, vážně poznamenají. Doprovázely ji synthpopové melodie na hranici vážné a barokní hudby, v jejichž středobodech nechávala kolegu Breeho vazbit kytaru. Všechny dobré i horší chvilky – třeba selhání techniky – se rychle rozplynuly, když Bree začal zpívat. Pane jo, to neběhá mráz po zádech, ale tuhne se jako v zimě na Sibiři.
Princess Chelsea přijela do České republiky dva roky po koncertu na festivalu United Islands, kdy její vystoupení hodně poznamenalo nachlazení. Tentokrát to bylo lepší, i vesmírnou atmosféru zpěvačka navodila, i když na koncert roku si asi ještě budeme muset počkat. Stejně jako na to, jaká ta Princess vlastně doopravdy je.
Princess Chelsea
Palác Akropolis, Praha, 20. května 2015
