Kubatko, Android Asteroid a Kyklos Galaktikos – elektronika trojí chuti
Pracují s jinou energií, atmosférou a poetikou a mají pravděpodobně i jiné publikum. Naopak společná je jim náklonnost k beatům a různými odnožím elektronické hudby. Android Asteroid, Kubatko a Kyklos Galaktikos, tři kapely/projekty, který v rozpětí několika měsíců vydaly nové desky - nové zástupce různých států v jednom elektrosvětě.
Na dovolenou na Měsíc
Android Asteroid – Íkaros
Poslouchat hudbu Asteroid Android, skupiny kolem Tomáš Konůpka a Jan Pospíšila (ex Navigators), je jako letět na Měsíc a tam se koupat v moři. Anebo povalovat se na lehce rozvibrované síťové houpačce. Její triphop smíchaný s alternativním popem, rapem a soulem jsme poznali už na dva roky starém eponymním debutu, nahraném v londýnských studiích Abbey Road. Novinka Íkaros je snad ještě klidnější; dvanáctka skladeb tady pod taktovkou MC Jana Pospíšila a přitažlivě nevzrušivého, ale silného vokálu Anny Marie Almeidy plyne stejně nenápadně jako čas. Z bezděčného snění vytrhne tu nevtíravé nástrojové sólo, tady Annin hlas nebo emoce hostující Yvonne Sanchez. A taky cimbál, který kapela jako specifikum české hudby kontrastně zařadila do písně s „kruhovým beatem nigerijského kmene Joruba, kde se hrají čtyři doby do tří“. Cimbál tu, jaká náhoda, nezní nijak násilně, naopak pěkně dokresluje představu lokálního velkého dobrodružství, Great Adventure, jak skupina pojmenovala úvodní písničku. Když zavřete oči, můžete ho s Asteroid Android zažít. Třeba během skladby God´s On Tour, při které se dá navíc dobře přemýšlet, jak to bylo s tím bájným Ikarem.
[soundcloud url=“https://api.soundcloud.com/tracks/181188978″ params=“auto_play=false&hide_related=false&show_comments=true&show_user=true&show_reposts=false&visual=true“ width=“100%“ height=“450″ iframe=“true“ /]
Nastala chvíle tragédie
Kyklos Galaktikos – Mezi lovci mezer
Jestliže zmíněné album Íkarus by na obalu mohlo mít velkým písmem vyvedené slovo klid, čerstvou novinku a v pořadí druhou desku Mezi lovci mezer hudebníků a performerů Jana Buriana a Jaroslava Hrdličky alias Kyklos Galaktikos definuje neklid. Tohle album stojí na úplně opačné straně emocionální škály; škube to v něm, nohy má doširoka rozkročené a do uší se šklebí každému, kdo nepřistoupí na ironickou hru. Deset tracků je temných stejně jako jejich tmavomodrý obal. Rap, který na první poslech připomene fúzi klaustrofobie a naléhavosti WWW a Vložte kočku, zní jako rituál, jako permanentní memento: Před životem se neschováš!
Jestli Kyklos Galaktikos něco umí, tak vyhmátnout a pojmenovat téma podprahově všudypřítomného boje a panického strachu z nevyhraného zápasu. A když ne s někým, tak aspoň se sebou. K dokonalosti to dovádí v surreálném opusu Válečný zpěv III, který semele všechno: náboženství, drogy a samozřejmě paniku – doporučujeme zejména pasáž s výčtem, co najdeme v kufrech lidí zmatkujících na letišti. V momentu, kdy kapela vrství příběh a přes minimalistické, ostré zvuky si s ním hraje jako s řadami v Rubikově kostce, je její poslech něco jako hra fascinující počítačové gamesy. Naopak pozornost upadá, když hudebníky přemůže upovídanost a snaží se o poetiku ála zmínění WWW. V takovém Nemehlu je slalom mezi chrlenými slovy a jejich významy vyloženě únavný.
Jestli máte pocit, že jsou k vám všední dny tak nějak nefér, mohla by vás deska Kyklos Galaktikos dorazit. V opačném příipadě je dobré si s ní čas od času připomenout, že na naříkání je vždycky času dost.
Radost přichází ze Zélandu
Kubatko – Aucklandia
Ze všech tří desek nejméně konkrétní, nejradostnější a v kontextu hudebníkových drum´n´bassových začátků paradoxně nejvíc popový. Na čtvrté desce Aucklandia, pojmenované po místě na Novém Zélandu, kde dva a půl roku žil, se Jakub Holovský alias Kubatko vydává na výlet do krystalicky čistých lektropopových světů; taková je například spolupráce s éterickou korejskou zpěvačkou Oheejung ve skladbě Don´t Die. Není to ale jediný ženský hlas. Jestliže na minulé nahrávce Krasohled hostovalo více mužů, tentokrát je na řadě dívčí válka. Prostor ve dvou písních dostává Markéta Foukalová z jazzpopové skupiny Lanugo (i ona se objevila na Krasohledu), v Za hlavou pak Olga Königová alias Ille. Dámské hlasy – všechny s odlišnou emocí – dávají Kubatkovým abstraktním konstrukcím šmrnc a po zvukové stránce se jejích výběr jeví jako dobrá volba, horší je to s texty, které si dívky z části napsaly samy. Hlubší význam říkankám ze songu Za tmou nedodá ani typická naléhavost Markéty Foukalové, o trochu lépe je na tom Za hlavou. Ille v ní zní jako holčička, jejíž vyprávění může být stejně abstraktní jako osobní. Pokud ale na textech nebazírujete, užijete si Aucklandii jako pestrou, lehkou a radostnou sbírku elektronické inspirace zemí, kde se na slunce nečeká půl roku jako u nás doma.
[soundcloud url=“https://api.soundcloud.com/tracks/176532762″ params=“auto_play=false&hide_related=false&show_comments=true&show_user=true&show_reposts=false&visual=true“ width=“100%“ height=“450″ iframe=“true“ /]