Knoflíková válka: Klukovské spory nahradil opravdový boj
Armády znepřátelených vesniček Longeverne a Velrans se šikují na pláni. Zbývají poslední vteřiny, než se ozve bojový pokřik a hoši se do sebe pustí na život a na smrt. Je tu ale jeden podstatný detail – jsou to „jen“ klukovské hry. Nová verze Knofílkové války, francouzské klasiky ze 60. let, se však posunula směrem k velkým problémům. A bohužel také k patosu.
Režisér Christopha Barratiera má s klukovskými tématy své zkušenosti. Divácky úspěšný film Slavíci v kleci z roku 2004tak můžeme zpětně vnímat jako signál, jenž režisér vysílal směrem k restaurování francouzské klasiky ze 60. let.
Knoflíková válka využívá – stejně jako Slavíci v kleci – chlapeckého kolektivu, poodkrývá vztahy uvnitř něj, konfrontuje je se světem dospělých a pomalu své dětské postavy žene do momentu, kde pro ně končí dětství a začíná dospělost. Ruku v ruce s tímto sentimentem jde i patos. Zatímco Slavíci se z jeho osidel poměrně obratně vyvlékali, v Knoflíkové válce se tento útěk ne úplně daří.
Pokud znáte originál Yvese Roberta z roku 1962, dočkáte se zhruba stejných postav i dějových zápletek a bavit se můžete už jenom tím, že si budete všímat detailů, které jsou tu jinak; například v roce 2012 chlapci při bitvě neběhají nazí, ale ve spodkách. Mnohem podstatnější změnou je ale to, že z příběhu o klukovském dospívání a žabomyších sporech se tvůrci snažili vytvořit velký dramatický příběh. Do filmu se tak dostala nečekaná témata – okupovaná Francie, odboj, antisemitismus.
Klukovské bitvy tu ustupují do pozadí před „velkým příběhem“, kdy se v idylickém duchu na konci všichni spojí pro záchranu jedné židovské dívky. V roce 1962 stačilo ukázat přátelství a soudržnost obou znepřátelených ve scéně, kdy se bitva přeruší nad poraněným králíkem. Takové vyústění se ale tvůrcům nové Knoflíkové války zdálo asi příliš malicherné a málo dramatické.
Velmi naivní a zjednodušující pohled na francouzskou historii dobře dokládají i stereotypy, například zrádce uvnitř klučičí party musí mít zákonitě i zrádcovského otce. V kontextu dětského světa můžeme tuto naivitu tolerovat, ale pustit se do tak závažného tématu jako antisemitismus a pak ho zjednodušit do dramatické linky klouzající po povrchu? To je jen účelové povyšování látky na něco, co v ní není a nikdy nebylo.
Knoflíková válka režiséra Yvese Roberta z roku 1962
Bylo by ale kruté film odsoudit jen proto, že se vydal odlišnou cestou než jeho předchůdce. Nová verze je v mnoha ohledech precizním ať už v typově přesně vybraných a ukočírovaných mladých hercích (snad jen toho vytěžování dětské tvářičky představitele malého Gibuse je trochu moc) nebo v práci s kamerou, která maluje prostředí francouzského venkova s pořádnou dávkou sentimentu.
I přesto ale původní verze zůstává svým způsobem modernější a aktuálnější než její nové zpracování. Zatímco velké příběhy o válce se zdají být vzdálené, téma dospívání je ve své čistotě a naivitě daleko univerzálnější. A ruku na srdce, v onom přelomu dětství a dospělosti někdy i daleko dramatičtější.
Knoflíková válka (La Nouvelle guerre des boutons)
Francie, 2011, 100 minut, český dabing
Režie: Christophe Barratier
Hrají: Jean Texier, Guillaume Canet, Laetitia Casta, Kad Merad, Gérard Jugnot a další
Premiéra v ČR: 19. dubna 2012
