Káčin záspiník: Můj život je taková tragikomedie, až občas zapomenu, že ostatní znají jen tu první část
Víte, že ze svý groteskně-ubohý existence, především teda z toho života, jakej já vedu, si většinou snažím dělat legraci, protože podle mýho je legrace nejen to nejdůležitější, ale především to jediný, co s tím nakonec zmůžeme. Tentokrát bych ale ráda psala o někom, kdo to tak neviděl. Nebo lépe řečeno o tom, co mi ten člověk ukázal…
Představte si standardní sobotní večer. Přes den jste uklidili, něco málo pořešili a teď sedíte v oblíbeným podniku s přáteli a dopřáváte si zcela zaslouženou skleničku. Při pochodu na cígo před bar si přes ulici všimnete Miroslava Kalouska, a protože už máte naváto, jdete ho oslovit, až si s ním nakonec dáte pár vín a sníte mu jeho kozí goudu. Kalousek pak odfrčí, vy se vrátíte na původní stanoviště a nejednou – bum. Zjistíte, že někdo, kdo se otiskl ve vašem životě, umřel.
Přesně takovýhle víkendový večer jsem teď absolvovala já. Kluk, kterýho jsem moc neznala, ale po mým velkým a jediným důležitým rozchodu mě tzv. vrátil do hry a boostnul mi sebevědomí, spáchal sebevraždu. Jmenoval se M. Oběsil se, bylo mu asi 22, 23, měl těžký deprese. Nikdo to netušil, protože když máte deprese, tak to není vidět. Všichni měli pocit, že posledních pár týdnů vypadal hrozně vesele. Vždycky to tak je, protože když už to má člověk rozmyšlený, je mu líp.
Naposledy jsem čelila něčí sebevraždě, když mi bylo asi 17 a můj o rok mladší, nutno dodat, že velmi, velmi blízkej přítel, se zabil. Stejným způsobem, ze stejnýho důvodu, za stejnejch okolností. Jediný, co mi tehdy pomohlo, bylo, že nám z tzv. party nechal každýmu krátkou zprávu, ve který v podstatě mluvil o tom, že takhle je mu líp. Po M. ale nic nezbylo a ve mně se teď už pár dní dere úzkejma dveřma ven asi tak tisíc různejch pocitů, až se mi nakonec zdá, že z tý škvíry nejde vůbec nic.
Tenhleten kluk byl pro můj život ze zcela sobeckýho důvodu krátkou chvíli důležitej, na něm samotným mi ale vlastně moc nezáleželo. Po našem párměsíčním románku jsme ztratili kontakt a potkávali se až poslední dobou, protože pracoval v jedný mojí oblíbený kavárně. Párkrát jsme se zapovídali. Třeba, kdybych si s nim tehdy dala ještě to jedno víno po zavíračce, jak navrhoval, mohli sme si promluvit a mohla jsem mu pomoct. Nebo v tomhle případě prostě opravdu nemohla, ať bych řekla cokoliv? Zároveň to byl blízkej člověk pro moje milovaný kamarády. Hrozně bych jim chtěla pomoct, ale nevím, jak. Nechci jim nic tlačit, ani nechci vypadat, že mě to nezajímá. A taky mi dochází, že lidí s podobnejma problémama znám několik. Co když to příště bude někdo z nich a já to nepoznám? Co když takhle odejde někdo, bez koho si svůj život fakt nedokážu představit?
To poslední je vlastně jediná věc, která se z tý kupy pocitů asi – doufám – nakonec vydere ven a udrží se v mým mindsetu. Jak jsme tak smutně zapíjeli žal, došlo mi, že si lidi sebe navzájem málo váží a že obzvlášť já jsem ukázkovej příklad sobce, kterej jen o sobě přemýšlí jako o bytosti s komplexníma pocitama a všichni ostatní jsou jen zlý postavičky, co si ho neváží. Že jsem nonstop vnitřně naštvaná a pouštím to ven, a pak se strašně divím, že mě někdo nemá rád nebo se se mnou nechce bavit. Že takhle žít fakt nejde. Že moje nechuť investovat dvě hodiny času do kafe s někým, s kým už se vlastně moc neznám, je stupidní. Že moje averze k objímání a říkání lidem, že je mám ráda a že jsou dobrý, protože „to přece vědí“, je dokonce úplně debilní.
Dva dny po týhle smutný události mi kamarádka řekla, že jejím známým se narodilo zdravý dítě. Hned poté se nejtlustší kolega v práci ohnul pod stůl, z kalhot mu vylozelo celý pozadí, já se rozesmála jako bych byla ve třetí třídě a najednou se to ve mně celý prolomilo. Tohle je prostě koloběh života and shit. Někdo umře, někdo se narodí. Je ti smutno, pak je ti zas veselo. Nechci sklouzávat k patosu, ale tak nějak si teď říkám, že všechno bude dobrý. A co dobrý nebude, prostě jen bude a nějak to dáme.
Protože jsme dobrý a máme se rádi.
