Káčin zápisník: Smažák z Václaváku je jen jeden aneb Buď sbohem, legendární stánku!

Redakce
10. 3. 2017

Pokud holdujete zdravému životnímu stylu a především zdravému jídelníčku, dál nečtěte. Tenhle článek totiž nejen, že odhaluje moje prasečí stravovací návyky, on je přímo oslavuje!

Asi každý občas zblajzne něco nezdravého. Když člověk táhne ve tři ráno z hospody těžce pod parou, vábení kebabu nebo „číze“ se prostě neubrání. Jen málokdo si z toho ale zvládne udělat životní styl. Já ano. Miluju smážo ve všech podobách, v McDonaldu bych si nejraději nechávala fritovat i krabičku na hranolky.

Totálním vrcholem je pro mě smažený sýr; ale ne ledajaký. Musí to být smažák ze stánku ve střední části Václaváku, který – coby poslední svého druhu v těchto místech – kvůli vypršení nájemní smlouvy v závěru letošního roku ukončí činnost. Dejte mi moment na zatlačení slzy…

Je to asi 7 let, co jsem byla poprvé na maturtním plese. Nebyl můj, ale mého tehdejšího idolu z vyššího ročníku. Konalo se to, jak jinak, v Lucerně, asi od sedmi. Pochopitelně jsem chtěla na akci vplout jako ladná, elegantní víla, tudíž jsem se předtím nenajedla. Večer probíhal tak, jak měl, trochu srandy, trochu tuzemáku z propašovné placatky, až ze mě nakonec spadl stud a já s tím svým vysněným maturantem nakonec promluvila. Dopadlo to tak dobře, že pro můj plán bylo nezbytně nutné pokračovat na afterparty, jenže; po všech těch tajných panácích a pár vínech jsem už před půlnocí byla ve stavu tak akorát na hranici dívčí důstojnosti.

Co teď? Bylo mi tehdy jasné, že když na ten mejdan nepůjdu, jako totální stydlivka už nedostanu další příležitost k okouzlení svého vyvoleného. Musela jsem něco sníst. Něco, co by mi pomohlo rychle vystřízlivět a bylo to blízko. A tak jsem se během čekání na tramvaj před Lucernou neochotně vydala ke stánku s klobásami, před kterým mě maminka vždycky varovala. „Tam nikdy nejez, z toho dostaneš akorát salmonelu!“ No, bohužel, všechno šlo stranou. Co holka pro lásku neudělá, že jo?

Ze všech těch otáčejících se klobás a párků mi smažený sýr v housce za čtyřicet přišel nejméně nebezpečný. A tak jsem si ho dala. Do housky mi dámy stánkařky přidaly zelí a ukázaly mi na obří barely s omáčkami s tím, ať si naberu dle libosti. A tak jsem to celé vykoupala v tatarce a zakousla se.

Viděli jste někdy nějaký film o feťácích? A víte, jak tam jsou abstraktně znázorněné momenty, kdy jim to tzv. najede? Tak si vzpomeňte na všechny takové scény, spojte je dohromady a vyjde vám zhruba to, co se v tu chvíli odehrálo ve mně. Dokonalá souhra gumové teplé housky, tučné omáčky, kyselého zelí a především, roztaveného táhnoucího se 30% eidamu mě okamžitě polapila do svých spárů. Zapomněla jsem na kluka (alespoň pro tu chvíli), zapomněla jsem na mámina varování i na upnuté šaty. V tu chvíli jsme to byli jen já a on. Můj smažák!

Od té doby chodím na Václavské náměstí záměrně za smažákem. Dala jsem si ho při přejezdu na afteparty po každém plese v Lucerně, na kterém jsem kdy byla, po cestě domů z každého koncertu, co se konal v Lucerna Music Baru nebo po návštěvě zdejšího kina. Dlouho jsem tramvají č. 9 denně jezdila trasu Žižkov – Smíchov a často jsem si tam, pěkně v půlce, kvůli smažáku vystoupila.

Jednou, to už jsem byla starší a výdělečně činá, jsem ho dokonce koupila opravdu hodně nešťastně vypadajícímu bezdomovci, který si se mnou chtěl povídat zrovna v den, kdy jsem si zapomněla doma sluchátka, a tak před jeho životním příběhem nebylo úniku. Natolik mě dojal, že jsem ho alespoň na těch 5 minut, co bude tu delikatestní božskou lahůdku pojídat, prostě musela zachránit.

Za ty roky jsem se samozřejmě změnila já i smažák. Na plesy už jsem stará, času je málo a na Václavák se dostanu málokdy. Toho samženého už si taky nemůžu dopřávat tak moc a tak nezřízeně jako dřív. Ke smažáku už nedávají to dobré zelí a dělají ho rychleji, takže už se tak krásně netáhne. Přesto mi ale, až v prosinci 2017 zmizí i s celým svým stánkovým domovem, bude chybět. Snad půjdeš na lepší místo, můj zlatavý příteli!