Káčin zápisník: Šla jsem večer ven, na mejdan. Bylo to strašný, ale přišla jsem na zásadní věc
Oficiálně jsem se zařadila na seznam lidí, který si musej dát šlofíka, než vyrazí na mejdan. Protože všichni víme, že cool mejdany začínaj nejdřív o půlnoci, že jo. Po půl roce sem na jeden takovej vyšla i já a bylo to fakt nejhorší.
Jsem důchodce. Už asi vážně. Rozhodně teda mentální. Minulej víkend tady hrál jeden můj oblíbenej hudebník a já tupoň si nadšeně koupila lístek předtím, než pořadatelé zveřejnili line-up večera. Tenhle chlapík měl začínat v jednu. V JEDNU V NOCI!
Stará bába
Jako někdo, kdo poslední dobou od devíti vyhlíží desátou, aby mohl jít spát a nevzbudil se uprostřed noci, jsem teda hodně rozmejšlela, jestli ten lístek zase neprodat. Ale řekla sem si, že jestli se mám ještě někdy vrátit mezi lidi svého věku, tak teď je ta chvíle! Zásadní bylo samozřejmě nepodcenit přípravu. Takže procházka, jóga, v sedm do postele, do deseti spát, dát si kafíčko, do pytlíčku pár kofeinových tablet a proteinovou tyčinku na později – a můžeme vyrazit!
Zamaskovala jsem se, co nejvíc to šlo, aby tu starou bábu nikdo nepoznal. Trendy all black look, kruhy pod očima zakrejt kouřovym líčením, místo kabelky plátěnej batůžek, žádnej parfém, ze kterýho je cejtit, že stál víc než půlka výplaty ostatních, co na akci budou. Chvíli jsem zvažovala, jestli nejet tágem, aby mi nepromrzly kosti, ale nakonec jsem šla pěšky. Došla jsem. Takže *prokřupla si ztuhlé klouby*…
Dokonáno jest
Fronta nekonečná. Vožralá buchta mi propálila kabát. Sekuriťák mě praštil dveřma. Šatna přecpaná, šatnářka pomalá. Záchody bez toaleťáku. Voda drahá. Zvuk moc nahlas. Lidí moc. Vzduchu málo. Blikající světýlka, epileptikův sen. Hudba dobrá, ale stálo to za to? Přeměna Káči v nas*anou ženskou, co plive na usmívající se lidi z okna svého izolovanýho bytu, byla dokonána!
Nečekala jsem ani na přídavek a už jsem chtěla jet domu, jenže… Pak mé stařecké seschlé srdce rozehřála zpráva od jednoho hocha, který mne již před časem zaujal. Tahal mě na další večírek, ještě o trochu víc „večírkovější“ – disco hudba, sklep, žádný okna, jeden bar, přecpaný záchody, to všechno bylo zahrnuto. Ale volání sexuální frustrace bylo silnější než já, a tak jsem vyrazila z Karlína do Vršovic. Tentokrát už fakt tágem a za hlasitý buzerace řidiče, že jede nějak divně dlouhou cestou.
Ten mejdan, kam sem byla vytažena, byl všechno, co jsem očekávala – a míň. Totálně vyjetej dorost mě neustále divně sledoval. Jako by ta děcka vycítila, že mezi ně u dávno nepatřim. Kluk, co mě tam donutil přijít, nedorazil. Za to dorazilo pár cizích kreténů, který mě polili pivem, plácli po zadku a řekli mi, že sem pí*a, když si nechci nechat koupit drink.
Nonstop doma?
Měla bych teda po tom traumatickym zážitku jednu otázku: co s tim venkem všichni máte? Co je na něm tak skvělýho? Proč nebejt radši nonstop doma? Je tma postel, jídlo, filmy. Kdo potřebuje víc? Teď přichází brutální pointa – já teda jo. Ač byla ta párty hrozná, bylo to super. Po neskutečný dlouhý době venku celou noc, celý sem to absolvovala střízlivá (ono možná kdybych pila, nebylo by to tak strašný, ale držim abstinenci, sem silák!), potkala jsem pár známejch, který už jinak moc nevidim, a měla sem pocit, že sem zas jednou „při tom“. A to bylo bájo.
Co z toho vyplývá? JÁ. JEŠTĚ. NEJSEM. DŮCHODCE! Jupí!
