Káčin zápisník: Rozchody jsou nejhorší, obzvlášť, když potkají vaše nejlepší kámoše
Rozchody moc nezvládám. Rozhodně ne ty svoje. Většinou to u mě končí pálením mostů, mazáním fotek, křikem, brekem, přemlouváním, pak dalším brekem, ztrátou sebeúcty, no prostě totální apokalypsa. Jestli mi něco dělá ještě větší problém, tak jsou to rozchody mých kamarádů a můj parťáckej úkol je utěšit.
Jsem dobrá na spoustu věcí, ale poskytovat rameno k vyplakání a oporu kamarádům k nim fakt nepatří. Nejde o to, že bych na ně kašlala, ale nikdy nevim, co v krizový situaci říct. Dlouho mi přišlo dobrý reagovat sdělenim vlastní podobný zkušenosti, prostě naco jako know that feel bro, ale bylo mi naznačeno, že to nikoho nezajímá a je to spíš blbý, tak jsem to dělat přestala a zbylo mi jen rozpačitý kejvání a kňourání soucitnejch frází.
Nejhorší je to u rozchodů. Já sama ty vlastní vůbec nezvládám, takže pokud někdo nepotřebuje radu ve stylu „podle mě bys mu měla zapálit barák a jí nakadit do bot“, nemůžu sloužit. Když přijde kamarádka s tím, že se na ni vykašlal borec, do kterýho se zabouchla, to se ještě dá. Prostě hodíte do trouby mražený hranolky se slaninou a cheddarem, pustíte jí Taylor Swift, nalejete tak litrem vína a je to. Ale co když máte za kámoše kluka, který tohle všechno, jak víme, vnímaj trochu jinak, citlivějš? Navíc je to třeba rovnou váš úplně nejlepší kámoš, takže mu vážně chcete pomoct, když ho jeho holka bez upozornění odkopne.
Jako první vás určitě napadá, že mít s nim soucitnej sex by mohlo bejt to pravý, ale to je školácká chyba. Přátelství mezi holkou a klukem prej není možný, ale já vim, že je, akorát v tom právě ten coitus být nesmí. Zaručený recept je kolem sebe pár let nervózně kroužit s tím, že jeden by chtěl něco víc a druhej ne a nechce, aby si ten první něco myslel, pak si odbudete líbačku a párhodinový chození během večírku, potom si dalších pár let budete v single období ve dvě ráno opilý psát, jestli byste vlastně nebyli nejšťastnější spolu, a tak nějak po dekádě či dvou si to konečně sedne a budete skutečný, čistý kamarádi. Vyzkoušeno za vás!
Ale zpět. Ten můj nejlepší kámoš právě prošel těžkym obdobím a rozchod ho totálně dorazil. Protože je to kluk, jak má bejt, sebral se, odjel za svou milou a rozhod se jí to vymluvit. Prej to vypadá dobře a já sakra doufám, že nekecá. Ze 30% proto, že jsou super pár a jestli se vezmou, plánujou boží svatbu, který se rozhodně chci účastnit (pečený sele, rozumíme si), ze 70% proto, že během těch pár hodin, co byl smutnej, že je úplnej konec, jsem mu absolutně nedokázala pomoct nebo ho povzbudit.
Místo chápavejch reakcí jsem se zmohla jen na „to mě mrzí“ a „to bude dobrý“, případně jsem vůbec nepsala a jen poslala gif s běžícím psem nebo video se slepicí v kalhotách. Už navíc ani nepije. Dřív jsme tyhle situace řešili tak, že jsme si dali poctivej alkotýden, tzn. od 9 do 5 oddělat nejnutnější minimum a jinak bejt furt v lihu, a to po celých sedm dní. Párkrát to byl rovnou alkoměsíc, jó, to byly časy. To už ale teďka udělat nemůžem, takže jestli vyjednávání o smíru nebude úspěšné, jsem totálně v háji. Pro sichr mi můžete třeba poradit, co děláte v podobných situacích vy. Já si to někam napíšu.
