Káčin zápisník: Předsevzetí jsou na nic, pojďme raději trochu bilancovat
Nežrat a zhubnout, míň pít, nepsat ve dvě ráno bývalým, odejít z práce, nechat si zvýšit plat. Se začátkem novýho roku má každej pocit, že je potřeba sepsat si na kus papíru všechno, co chce v nadcházejících dvanácti měsících udělat, i když všichni víme, že drtivá většina z nás se nedokope ani k polovině z nich. Předsevzetí jsou fakt hrozná kravina…
Kouřím už deset let. Asi šestkrát jsem zkoušela přestat. Už jsem dvakrát asi na půl roku kouřit přestala. Jak? Prostě mě to jednoho dne přešlo, nehrotila jsem to a když jsem za čas zas dostala chuť, prostě jsem normálně navázala. Když si totiž něco zakážete – nebo spíš nakážete – skoro nikdy, pokud nejde o život, to nevyjde.
S novoročními předsevzetími je to přesně takhle, a proto si už řádku let žádný neurčuju. Místo seznamu toho, co musím v dalším roce udělat, si sepisuju všechno, co už jsem udělala. Nebo lépe řečeno, co jsem se naučila. Bilancovat, co známe a co jsme vyzkoušeli, je mnohem užitečnější, než plánovat a předvídat budoucnost, která se nakonec stejně ani nestane.
Rok 2018, i když tak trochu cejtim, že by mohl být konečně aspoň trochu pozitivní, rozhodně po tý odporný hromadě hnoje s cedulkou 2017, není žádná výjimka z ničeho, takže v dnešním zápisníku budu sumírovat moudrost odcházejícího dvanáctiměsíčního pekla. Doporučuju vám udělat totéž, i kdyby jen pro klid vlastní duše.
- I sebehodnější kluk dokáže bejt pěknej zm*d, když má pocit, že může
Každá holka chce hodnýho kluka, ale žádnej kluk nechce hodnou holku. Po určitým množství zklamání už je žena ochotna z ledasčehos slevit, hlavně, když najde někoho laskavýho, kdo ji bude mít rád a nebude z ní dělat krávu. U chlapů to neplatí. Jakmile vycítí, že vás můžou zneužít, v jakémkoliv slova smyslu, prostě to nakonec udělají. A klidně se budu hádat.
- Když máte pocit, že vás někdo podvádí, na 99% je to pravda
Pokud netrpíte paranoidní schizofrenií, věřte v tomhle vždycky svýmu instinktu.
- Mimina jsou hrozná věc – dokud nejsou vašich blízkých kamarádů
Slintá to, kadí to, jí to, spí to, řve to. Upřímně, na miminkách jsem nikdy nespatřovala nic extra roztomilýho. Dokud se nenarodila dcera dvěma mejm kamarádům, do který jsem se teď, na Silvestra, kterej jsme trávili společně, absolutně zamilovala. Zčásti kvůli jejímu bezzubýmu smíchu, zčásti kvůli těm obřím modrejm očím, ale hlavně proto, že je to dítě, který mi skrze svý rodiče je automaticky blízký.
- Některý lidi prostě musíte absolutně odříznout i za cenu, že budete vypadat jako hysterka
Vymazat, neodepisovat, nebo naopak klidně poslat do háje a nenechat se vykolejit jejich smíchem, že to zbytečně přeháníte. Pokud máte fakt jistej pocit toho, že vám přítomnost nějakýho člověka ve vašem životě vyloženě nedělá dobře, není dobrý nad tim mávnout rukou, je třeba jednat, a to rázně. Chvíli se z toho možná budete klepat, ale nakonec z vás spadne fakt obří kámen.
- Chodit sám na akce jinejch společenskejch bublin je trochu awkward, ale nese to luxusní ovoce
Ať už jde o divadlo, křest, vernisáž, koncert nebo jinou akci, která vás zajímá, ale nikdo z vašich kamarádů nuďáků nechce jít s vámi, nebojte se tam jít a trochu se usmát. Dřív nebo později se s někým dáte do řeči a otevře vám to nevídaný nový obzory.
- Jenom proto, že vám něco vyčte váš kamarád, to ještě neznamená, že je to pravda a že si to musíte vzít k srdci
Jsou kamarádi a kamarádi. Někoho můžete znát roky, možná s ním zažijete i pár nečekaně intimních rozhovorů, pokud tam ale není konstantní a vzájemnej zájem, přátelé prostě nejste. Když vám pak ten člověk, aniž by znal nebo se zajímal o kontext, řekne, že moc chlastáte (což je pravda, ale třeba k tomu máte svý důvody) a on se za vás stydí, je potřeba dívat se na to střízlivě a hned se nezbláznit, že to tak rozhodně je a vy máte problém. Umět přijímat kritiku je důležitý, ale taky je důležitý poznat, jestli je to kritika věcná a oprávněná, stejně jako všímat si toho, kdo ji pronáší.
No, to by bylo asi tak v hlavních bodech. Všechno jsem si osobně vyzkoušela, možná, že zbytečně tvrdě, na druhou stranu jsem hlava paličatá, většinou mi nestačí klepnutí přes prsty, spíš potřebuju hlavu zavřít do svěráku, polít ji žhavým olovem a dostat při tom na zadek kovovou tyčí. O to se rok 2017 postaral důsledně, takže doufám, že mi můj optimistickej a především poučenej pohled na věci příští chvíli vydrží.
