Káčin zápisník: Podivná závislost zvaná drunk texts aneb proč ze sebe pod vlivem děláme krá*y?
Kdybyste se zeptali mých kamarádů, jaký mám vztah k tzv. drunk texts, 11 z 10 by se začalo hystericky smát, načež by propukli v pláč a začali vykřikovat „Prosím, ne, tohle už ne!“ Jestli ke mně něco fakt patří, tak je to písemný vyříkávání si záležitostí pod vlivem. Bohužel. Nebo bohudík?
„Zajímavý zprávy si mi tuhle poslala,“ řekl mi před pár dny můj současnej love interest – a myslel tím asi deset smsek (všechno od „seš pěknej čůrák“ přes „teď sem tu někoho nabalila, takže už je mi to vlastně jedno, tak se můžem kamarádit“ až po „není mi to vlastně ani trochu jedno, sem skvělá a ty si kretén, když na mě sereš“), který jsem mu poslala pátek předtím v časovém rozmezí od „mám v sobě tři vína“ do „je šest ráno a nechápu, že ještě stojim na nohou“. Kdyby totéž někdo řekl půl roku zpátky, tak bych se zastyděla a poprosila ho, ať to nebere vážně. Tentokrát sem ale řekla: „Jo. No. To já dělám. Se s tim smiř.“
A bohužel to tak fakt je. Posílat opilecký zprávy kamarádům a milencům už je taková moje specialita. Přitom tohle bývá spíš devíza teenagerů, nicméně na mě to přišlo až teď na starý kolena. Těžko říct, jestli je to tim, že se stýkám s většíma debílkama, nebo tim, že víc piju. Nejpravděpodobnější ale je, že jsem akorát čím dál tím větší asociál.
Protože o nic jinýho než o neschopnost komunikace v případě opileckých zpráv nejde, u mě teda rozhodně. To se teda nebavíme o opileckých zprávách typu „Sex?“, který pošlete svýmu bývalýmu, což já nedělám. Těm píšu spíš něco jako „Doufám, že hniješ v pekle, zničils mi život,“ což je podle mě naprosto legitimní a věřte mi, kdybyste znali moje bejvalý, dali byste mi za pravdu.
Každopádně ale; předpokládám, že v normálním světě ostatních lidí je běžný se chvíli stýkat, tzv. „poprcávat“, až z toho nakonec vyplyne, že se máte rádi. V tom mým je to bohužel tak nějak divně zpřeházený a většinou je tam ještě tuna zbytečně komplikovaných mezikroků navíc. Když s někym už chvíli spim, zajímalo by mě, co z toho bude, ale nemůžu se na to zeptat na rovinu, protože si vybírám totálně nedostupný týpky, se kterejma je třeba to trochu sehrát, takže to v sobě dusim. K mý smůle tu poklici ale vždycky vytlačí dvacet litrů alkoholu, a pak to jde všechno ven.
Jistěže na drunk text přímo vám většinou nikdo neodpoví hned (taky třeba proto, že ve čtyři ráno lidi moc nebejvaj na telefonu), ale pozdějš to otvírá možnost říct „No jo, to sem byla opilá, ale když už si to nakousnul… Co si o tom teda myslíš?“, což je něco, co bez tý první části zrovna já moc říkat neumim. Pokud se mnou ten konkrétní kluk po lihovým výstupu ještě vůbec mluví (mlčení je taky odpověď, že jo), většinou tenhle výlev iniciuje rozhovor, po kterym se udělá trochu jasněji. To ale nic nemění na tom, že je to dost nešťastný řešení situace.
Já se totiž snažim hrát železnou lady. Jenže když takhle někomu napíšete, vlastně to může bejt obsahově úplně cokoliv, dáváte najevo, že zas tak železná nejste. Naopak, naprosto odkopáváte, že jste vlastně křehká květinka, která má dotyčnýho plnou hlavu, a to je nálepka, o kterou nikdo nestojí a už určitě ne já. Ukazovat svý pravý já je na místě až tak po roce vztahu, ne?
Jak jste na tom s opileckejma zprávama vy? Jste podobně jako já šílený bitches, který říkaj „Se s tim smiř, nebo zmiz“? Nebo míváte morální kocovinu a neustále vymýšlíte, jak se tohohle návyku zbavit? Já zatím přišla jen na „přestat pít“, což je tak k smíchu, že se o tom snad ani nebudeme bavit…
