Káčin zápisník: O fenoménu jménem páteček a o tom, proč je to jenom mýtus

Víte, co je to tzv. páteček? Je to několik magických hodin v závěru pracovního týdne. Už po obědě si začnete pouštět nakopávací guilty pleasure písničky, v práci to zabalíte dřív, domů to vezmete procházkou, dáte si zmrzku, pak se v klidu najíte, načančáte a vyrazíte na pohodovou, ale zároveň velkolepou párty, na kterou nezapomenete, dokud za sedm dní nepřijde ještě lepší večírek. Nic takovýho ale ve skutečnosti neexistuje.

Pokud vám to ještě nedošlo, já párty nikdy neřeknu ne. Klidně se zkalím jak doga v pondělí, na dětský oslavě, na srazu Anonymních alkoholiků… Proto pochopitelně miluju pátek, kterej je jako den, kdy se totálně zrušit, celospolečensky tolerovanej. Z toho vyplývá, že je mi blízkej fenomén tzv. pátečku, kterej zaručuje, že se na tuhle oslavu konce pracovního týdne člověk načančá a užije si ho stylově a nezapomenutelně.

Doby, kdy jsem se na páteční večírek těšila půl dne, líčila se kvůli němu jinak než obvykle, užívala extra voňavku, vybírala speciální outfit, abych pak mohla přitáhnout nad ránem totálně pomuchlaná, ale spokojená, jsou ovšem dávno pryč. Minulý pátek jsem se o tom, že nic jako dokonale elegantní mejdan z reklamy neexistuje, přesvědčila tak drtivě, že jsem usoudila, že celá podstata pátečku je nesmysl.

Přitom předpoklady byly skvělý; hezký počasí a dva večírky, nejdřív decentní oslava kulatin bývalýho šéfa za přítomnosti dlouho neviděných kolegů, potom venkovní posez s partou na počest narozenin jednoho z nás. Co by se mohlo stát špatnýho? No…

Kromě toho, že na mě po pátečním obědě dolehla únava za celý týden a místo křepčení jsem chtěla tak maximálně do postele, jsem si musela nutně vyzvednout pár věcí, co jsem si poobjednávala z internetů. Nějak jsem to ale spletla a musela jsem jet z jednoho konce Prahy na druhej, pak na třetí a ještě na čtvrtej. Takže jsem logicky nestíhala, přesto jsem na startovací akci večera dorazila mezi prvníma. Zádrhel číslo jedna: v zájmu rána bez kocoviny jsem se hrozně najedla, nicméně na mejdanu bylo jídlo zdarma. ALE JÁ SEM SI NEMOHLA DÁT, PROTOŽE JSEM BYLA PLNÁ, CHÁPETE?!

Tak tam tak sedím, když tu se ke mně přitočí oslavenec a povídá: „Máme to tu zarezervovaný celý, akorát je tu trochu problém. Jak támhle sedí ti dva pánové, tak oni jsou hluchoněmí a my nevíme, jak jim říct, aby šli pryč.“ Tohle sem si fakt nevymyslela, přísahám. V záchvatu smíchu jsem si k veselé situaci zakousla pár jahod s čokoládou, co byly úhledně vyskládaný na stole s občerstvením. Asi u pátýho kousku mi hlavou prolítlo, jestli to náhodou nemá bejt místo dortu.

No jasně, že má! Když se to pak šlo hromadně odpálit ven před podnik, radši jsem se schovala, kdyby náhodou někoho napadlo vznést otázku, kdo sežral půl dortu ještě před sfouknutím svíček, a pak už se pomalu vypravovala na akci číslo dva, hrozně nenápadně. Po cestě tam jsem zjistila, že z party lidí, kterou jsem nadomlouvala, nepřijde nikdo. Do toho mi volá oslavenec, kde jsem, že už tam dřepí. Chvátám, chvátám… Ufff! Někdo přišel! Byli to lidé, které jsem pozvala jen tak mimochodem, že jsem je někde potkala, a ani jsem s nima moc nepočítala, takže bůh jim žehnej teda.

Nicméně, místo, co jsme vybrali ke křepčení, bylo tak nechutně přecpaný, že jsme se rozhodli pro přesun do jinýho parku. Cesta tam nám trvala asi hodinu a půl, i když normálně je to tak na dvacet minut. Narváno tam bylo úplně stejně a sotva jsme dosedli, mý břicho sevřely šílený křeče, takže jsem ani nedopila drink a omluvila se, že prostě musim domů. Tam jsem strávila velmi příjemnou hodinku na záchodě a úplně vyčerpaná a zpocená se asi v jedenáct svalila do postele. Páteční party hard jak víno, vopravdu.