Káčin zápisník: Můj život s kocovinou aneb 9 stupňů pekla
Všichni ji nenávidíme a kdo tvrdí, že ji nikdy nezažil nebo ji nemívá, ten kecá. Kocovina. Nechtěná partnerka bujarých večírků, krutá daň za večer zábavy ve společnosti alkoholu.
Svoji první kocovinu si pamatuju velmi dobře. Na oslavu skončení základky jsme s partou ze třídy zalezli do křoví na odlehlé louce za školou a tam jsme vesele popíjeli bílé víno smíchané se Spritem. Takové slaďoučké limonádky se člověk nestydí vypít, co hrdlo ráčí, a tak to se mnou dopadlo dost bledě. A protože jsem v tom stavu rozhodně nemohla domů, dotáhla mě kamarádka k ní, tam mi, určitě v dobré víře, strčila hlavu pod totálně ledovou sprchu, udělala mi vajíčka a nechala mě se dvě hodinky vyspat. Hlavně tak nepřijít domů. Pak jsem se nějak dopotácela domů a přišlo mi, že je to nejhorší pocit na světě. Dnes mi ta chvilková nevolnost přijde úsměvná.
Nedávno jsem si totiž uvědomila, že kocovina jako taková se v mém životě dělí do jistých stupňů a tohle byl ten úplně první. S každým dalším je mi víc a víc špatně a způsoby, jak se opice zbavit, jsou kreativnější a komplexnější. A protože nevidím mnoho rozdílů mezi kocovinou a peklem, myslím si, že těch stupňů za život projdu celkem devět – tolik jich je v Dantově Božské komedii.
Anyway, svou druhou kocovinu už mám rozmazanou, moc dobře si ale pamatuji, co jí předcházelo – láhev vodky na Čarodkách ve druháku na gymplu. To už mě kamarádi dovedli rovnou domů a tehdy jsem objevila stupeň číslo dva; k nevolnosti se přidala bolest hlavy z hromady vykouřených cigaret. Třetí stupeň je ten, kdy zjistíte, že vaším hlavním nepřítelem je prázdný žaludek, a najíst se musíte před hospodou a ideálně i po ní, čímž nadcházející kocovinu zmírníte. Poznala jsem ho v osmnácti, kdy jsem to už pořádně rozjížděla (nebo spíš rozpíjela). U mě to fungovalo, ale když jsem ho zkusila aplikovat na mladšího bráchu, co se se prvně opil právě se mnou, moc mu to nesedlo.
Čtvrtý stupeň se stále týká jídla, jen v něm už jsem začala rozlišovat, co je nejúčinnější. Dlouho to pro mě byl tuňákový sendvič a Pepsi v plechovce (ne v lahvi, ne Cola, ale konkrétně Pepsi v plechovce). S boomem vietnamských restaurací v Česku se to změnilo na Pho bo a postupně transformovalo na jakýkoliv vývar; hlavně, aby ho bylo hodně a byl silný.
Momentálně se nacházím na stupni pět, ke kterému dospějete, když už se znáte dobře jak se svým tělem, tak s alkoholem. Moje kocoviny mají téměř vždy stejný průběh. Vím, že potřebuji spát alespoň šest hodin. Než zaklapnu víka, vypiju vitamínový šumák, jakýkoliv, druhý den si pak po prvním probuzením vezmu dva Ibalginy, na patnáct minut se ještě natáhnu (to, než to zabere), pak udělám deset dřepů, dlouho se sprchuju studenou vodou a po cestě do práce vypiju půl litru libovolné nezdravé sycené limonády. Na oběd jdu už v půl dvanácté a sním cokoliv, co mi kdo naservíruje. Kocovina obvykle odchází kolem druhé hodiny odpoledne.
Na tomto stupni se držím už pár let a jsem zvědavá, kam to půjde dál. Jestli totiž některé z mouder z krabičky s nálepkou „říká se to“ fakt platí, je to to, že s věkem je kocovina horší a horší. Dle mé teorie musím poznat ještě další čtyři úrovně, než dojdu k té poslední, nejstrašnější. Co tam najdu? Buď to bude to nejstrašnější, co si lze představit, anebo tam naopak naleznu vykoupení. Nechám se překvapit.