Káčin zápisník: Maminka mi vždycky říkala, ať nechodím s muzikanty. A měla pravdu!
Nedávno jsme s jedním kamarádem probírali vztahy a vztahové vzorce. Víte co, takovou tu věc, že se pořád taháte s těma stejnýma typama, a pak se děsně divíte, že to zase nevyšlo. Tak jsem se zamyslela nad tím, jak moc se týhle skupiny věčných opakovačů vlastních omylů patřím.
Když jsem byla na střední, myslela jsem si, že se mi vždycky budou líbit jenom modroocí kluci s kudrnatýma vlasama, ideálně hodně vysoký, hodně hubený a takový, co se jmenujou Ondřej. Když jsem pak ve dvaadvaceti začala svůj první vážnej vztah, vyvedlo mě to z omylu. Modrý oči sice měl, jmenoval se ale na J a měl pěkně udělaný ramena. Zjištění, že nemám na výběr jen z tý velmi omezený krabičky, že se mi můžou líbit i muži jiný charakteristiky, to byla útěcha, která mě po dramatickym rozchodu držela nad vodou. To jsem ale fakt netušila, co mě ještě čeká.
Důležitý je totiž zmínit, že J byl muzikant. Všichni víme, co se o muzikantech říká. Bohémský duše, co potřebujou volnost, každá druhá je jejich múza a nikdy je nespoutáme. Děsně přitažlivý, ale taky děsně na houby. Pokud tohle čtete a máte doma hudebníka, tak, prosímvás, klid. Já mluvím o těch, co se tomu intenzivně věnují, něco tvoří, koncertují, vydávají desky. Pokud má ten váš dvakrát do měsíce zkoušku se svou středoškolskou kapelou jako zastydlou vzpomínku na mládí a lepší časy, tak do téhle kategorie nespadá.
Moje maminka v mládí taky chodila s umělecema, jenže ona byla kočka, takže spíš pletla hlavy fotografům, co ji nejdřív chtěli vycvaknout, a pak – no, víte co. Takže mě před těmahle nesvázatelnejma týpkama vždycky varovala. Já mám dvě životní filozofie; co si nepamatuju, to se nestalo, a maminky mají vždycky pravdu, ale poslouchat je je nudný. Takže jsem jejích rad nedbala a po Jáchymovi začala chodit s J č. 2. Pokud hádáte, že byl taky muzikant, máte bezvýznamnej bod.
Hudební tvorba, jméno na J a velký počet dioptrií jsou to jediný, co J 1 a J 2 spojuje. Mají úplně jiný rodinný zázemí, rodinou situaci, jsou různě staří, mají za sebou různý vztahy, něčím jiným se živí, dokonce mají i úplně jinou výšku a barvu hlasu. I vztah s Jéčkem číslo dva ale dopadl šíleně.
Teď už se pár měsíců plácám mezi J č. 3 a J č. 4. Dva rozdílnější kluky byste těžko hledali, ale co myslíte; jeden má modrý oči, druhej hnědý, oba nosí brýle, oba jsou to muzikanti. A ani s jedním to nevypadá dobře, lépe řečeno už to obojí spíš skončilo, opět neslavně. Takže, máte někdo číslo na kvalitního terapeuta, kterej se kamarádí s pojišťovnama?
Jo, a poznámka na závěr: Pokud si myslíte, že z chození s muzikantem přece jen plyne alespoň jedna skvělá věc, totiž že pak budete patřit do vzácný skupiny holek, podle kterých vzniklo umělecké dílo, tak to vůbec skvělý není. Já si to taky myslela, dokud o mně jeden z výše uvedených nenapsal rovnou dvě písničky. Když pak stojíte na koncertě a všichni okolo se na vás otáčí, protože přesně ví, že jde o vás, tak to fakt není příjemný. Věřte mi.
