Káčin zápisník: Jak jsem prohrála bitvu s létem aneb 20 fází první opalovačky, když jste albín
„Ty jsi krásně opálená! To ti chytá dobře, ty jo, na to, že seš blondýna,“ řekla mi v pondělí kolegyně na poradě. Odpovědí jí byl můj tázavý pohled, poněvadž co já vim, momentálně mám místo obličeje rudej knedlík, ze kterýho jen velmi pomalu mizí stopy po jednom velice nešťastnym rozhodnutí.
Nikdy jsem nebyla milovník léta, protože co mi udeřilo patnáct, praktičtí rodiče mě pokaždý hned po vysvědčení hnali na debilní tábor nebo ještě debilnější brigádu. Až jako samostatně výdělečná dospělá žena jsem přišla na krásu letního volna. Když si odmakáte, co máte, a odměnou vám je, že sbalíte vydřený prachy a na několik dní si vyhodíte z kopejtka, ať už u moře, na výletě, na chalupě, nebo prostě jenom tak flákáro.
Plná palba
Bohužel, jedna věc, ve který si já a můj nově objevený přítel mezi ročními obdobími nerozumíme, je opalování. Nejsem typ, co se jde v 10 fláknout na nejlepší spot na koupáku a co 20 minut se poctivě přetáčí a maže, aby byl jednolitě svůdně bronzovej. Mě to prostě nebaví. Když na vás pere slunko, nedá se ani pořádně číst a usnete-li, jste v háji, což by se věčně unavený Káče stalo třeba tak 5 minut po plácnutí se na deku.
Ne druhou stranu, mít opálenej vršek a sejrově bílej spodek taky není cool. Vloni mi to celkem šlo, protože bylo krásně už někdy od dubna, takže jsem se chodila kousek po kousku smažit na Stalin a s úderem veder už moje albínská pleť byla ready to vydržet. Letošní jaro řeklo ale tomuhle postupu velký ne, takže jsem první opalovačku absolvovala teď, v červnu, ve 30 stupních, pod plnou palbou slunečních paprsků. Probíhalo to přesně takhle:
- Tenhle rok a půl starej, otevřenej krém s faktorem 10 mi bude určitě stačit.
- Když si vezmu silnější, tak se vůbec neopálim. A nohy si radši nebudu mazat vůbec, jinak mi to nikdy nechytne.
- Ok, cool, mám dobrý místo, tak jdem na to.
- Ty vole, to chcípnu. Jak dlouho tady ležim? Co? 6 minut? Dobře…
- Hele, dala sem celou desku, to je 45 minut. To musí stačit. Jdu do stínu, nebo se rozteču.
- Hmm, krása, to vypadá, že sem se fakt i celkem opálila.
- Jau. Jau. JAU, kurde!!! Proč mě to plácnutí tak bolelo? Jdu se podívat na záchod.
- TY KRÁVO!
- TY KRÁÁÁÁVO, NO TO NE.
- OMG. OMG, JÁ SEM ÚPLNĚ RUDÁ!
- JEŽIŠI, JÁ MÁM SPÁLENEJ I ZADEK!
- Dobře, uklidníme se. Studená, studená… Ou jé, chladí, je to dobrý.
- Ne, není to dobrý. Ježiši Kriste! Jdu domu.
- Další studená, dobrý, chladí. Čim si to namažu? Mám tu vůbec něco?
- Nemám, jupí. Co říká internet? Studený řecký jogurt, jo, to by šlo.
- Káčo, pamatuj si pro příště – než se celá namažeš studeným řeckým jogurtem, přines si na dosah od postele pití, jídlo a dojdi si na záchod, protože máš spolubydlící a nemůžeš po bytě chodit nahá, jen pomazaná studeným řeckým jogurtem.
- Snad to ráno bude dobrý.
- Není to vůbec dobrý. Pálí to jako sviňa.
- PROBOHA, UŽ NIKDY NEVYJDU NA SLUNCE.
- Nic, beru si home office.
Ještě štěstí, že mám tak tolerantní nadřízený. Ale něco mi říká, že velkou roli sehrálo rozposlání fotografie, kterou vidíte u tohoto článku. Kdyby mi to aspoň zhnědlo!
