Káčin zápisník: Hej, vy! Singles jsou taky lidi!
Tak jo, chápu, že nezávislej single člověk, co se dokáže bavit i bez lidský koule připoutaný k noze, vás, párový humanoidní bloby, trochu znervózňuje, ale fakt nám to musíte dávat tak strašně moc sežrat?
Je to pár týdnů, co jsem vyrazila na koncert. Sama. Nemám totiž moc kamarádů, kteří by byli ochotni vypláznout x stovek za neznámou jazzovou bandu (a naprosto to respektuju, holt jazz není pro každýho!). I když se vám představa toho, že někdo vyrazí sám poslouchat hudbu na veřejnost, může zdát podivná, já se fakt hrozně těšila. Nakráčela jsem ke vstupu s elektronickou vstupenkou s úsměvem a plna energie…
K: „Dobrý večer!“
Slečna se čtečkou e-ticketů: „Dobrý večer, děkuju, ukažte… Aha, vy máte jenom jeden? S váma nikdo nejde?“
WTF?
Vyvalila jsem oči a odvětila, že ne, že jdu sama a rychle proběhla dál do prostoru. Ten její upřímný údiv mě dokonale zaskočil, takže jediným logickým dalším krokem bylo prchnout na bar a objednat si víno.
K: „Dobrý večer, já bych si dala červený víno.“
Barmanka: „Frankovku nebo Svatovavřinecké?“
K: „Tak Svatovavřinecký, děkuju.“
Barmanka: „A co dalšího?“
K: „Už nic.“
Barmanka: „Jenom to jedno víno???“
WTF NA DRUHOU!
Co to má, sakra, znamenat? To už si nemůže nezadané mladé děvče vyrazit ani na koncert, aniž by se nepotýkalo s udivenou lítostí okolí? Je mi jasný, že si myslíte, že to přeháním a že jsem vztahovačná, ale ani já tomu nevěřila, že se setkávám s tak nefalšovaně šokovanou reakcí, že na místě nejsem s žádným partnerem. Ale čemu se vlastně divím.
Svět žen je naprosto posedlý vztahy, všemi vztahy, ačkoliv ty milostné vedou, to je jasná věc. Když se dlouho nevidím s nějakou kamarádkou, nezeptá se mě v úvodu, jak se mám, ale jestli UŽ NĚKOHO mám. A když řeknu, že ne, většinou je reakcí prohlášení „však on se někdo objeví“.
Samozřejmě, že se někdo objeví; jsem krásná, mladá, chytrá, zábavná, milá, evidentně taky děsně skromná a vůbec celkově úžasná. A i kdybych nebyla, nikdo nechce být sám, takže kdybych měla potřebu urvat si pro sebe nějakýho mamlase, vyhlídnu si prvního opuštěnýho chudáka, kterýho na ulici potkám, hodim po něm okem a je to.
Ale já tohle nechci. Nejsem v žádné frontě, čekací lhůtě na chlapa, se kterým, až se teda magicky zjeví, se můj život totálně změní a konečně začne. A ani to není tak, že bych patřila mezi ženy, co neustále vyřvávají, jak je život singles super, že si ho samy vybraly, a potají si pak v noci brečí do polštáře. Když je mi smutno, taky je mi líto, že mě doma nečeká mužská náruč, co by mě utěšila, když táhnu stokilový týdenní nákup po kopcovitém žižkovském terénu, štve mě, že nemám otroka, co by to odnosil za mě, a klidně si to přiznám.
Celá tahle tichá válka mezi svobodnými a zadanými o to, kdo je spokojenější, je naprosto nesmyslná. Člověk je vždycky sám za sebe, nebo by alespoň měl být, v ideálním světě, a pokud chce být skutečně šťastný. Mít momentálně kluka (a pár vztahů už jsem zažila, takže vím, o čem mluvím), nenutila bych ho na ten jazz jít, kdyby nechtěl, jenom proto, že se tak nějak automaticky předpokládá, že páry dělají všechno spolu. Šla bych si sama a v klidu užít koncert přesně tak, jak jsem to udělala.
Život nestojí a nepadá s tím, s kým zrovna spíte, a nemůžete mít kvalitní dlouhodobý vztah, pokud od něj očekáváte, že vám dá smysl. Ten si musíte dát sami. A když na chvíli potkáte někoho, koho ten váš smysl bude bavit, je to super příjemný bonus, ale nic víc. Tak, pokud nějaký takový bonus máte, netvařte se na ty, kterým zrovna není k dispozici, jakože jsou na tom hůř než vy, že jim něco chybí. Nejsou a nechybí.
