Káčin zápisník: Existujou feťáci a feťáci. Bacha si člověk musí dát na oba druhy
Maminka mi vždycky říkala, že feťákům se mám vyhejbat. Ale když člověk párkrát jede na hipízáckej festival, zajde na techno nebo se prostě jenom zhulí v létě na palouku, začíná si řikat, že ty drogy přece nejsou zas tak hrozný zlo. Jenže…
Mezi člověkem, co si dá denně brko, a herákovou kedrou z Hlaváku je rozdíl. Mezi člověkem, co si na mejdanu lupne kouli a podpoří to půlgramem koksu a kedrou z Hlaváku je taky furt ještě rozdíl. Ale ne zas tak velkej.
Jsem člověk, kterej si myslí, že drogy jako takový jsou u nás zbytečně démonizovaný a i když je to u nich rychlejší, důsledky závislosti na drogách a na alkoholu se zas tak moc nelišej. Obojí ničí závisláka i jeho okolí, obojího se těžko zbavuje. Kdyby tady lidi vůbec nepili a zodpovědně fetovali kvalitní drogy, myslim, že by to bylo lepší. Teda donedávna jsem si to myslela.
Bydlim na Žižkově, takže jsem tu viděla fakt ledacos. Jednou jsem potkala krásnou holku zhruba v mým věku, která mi chtěla prodat nádhernou sponu do vlasů s tím, že je prostě závislá na piku a že shání na dávku, že mi nebude lhát. Sponu sem si nevzala a peníze jí dala. Co sem měla dělat? Nedat jí to, aby šla a nechala se zprznit výměnou za omítku? Vzít ji domu a snažit se ji dostat ze závislosti? Běžně potkávám lidi, který vypadaj, že brzo vytáhnou nůž a podříznou buď sebe, nebo mě. Ale na smažky z ulice si člověk docela rychle zvykne.
Problém je, když ty smažky máte v partě, nebo jste do nich nedejbože zamilovaný. V mojí sociální bublině to jde s drogama celkem rychle. Začíná se opatrně, pokračuje se přes večírky od středy do neděle a většinou to končí nějakou velkou fackou a zaraženim sebe sama těsně předtim, než už to jde volnym pádem. Znám ale jednoho člověka, kterej to neustál a i když vypadá ještě celkem normálně, mluví celkem normálně, přemejšlí celkem normálně a pracuje celkem normálně, z pervitinu přešel volně na heroin, a to, co vim teda já, už je v podstatě konečná. A tomuhle člověku před pár dny hráblo a já byla u toho. Pravej agresivní feťáckej záchvat sem zblízka nikdy neviděla. Teď už jo a ten výraz v jeho tváři nezapomenu asi nikdy.
Dám vám teďka jednu radu. Pokud se dostanete do takovýhle situace, zapomeňte na to, že na vás řve a vyskakuje člověk, kterýho třeba, co já vim, milujete. Ten člověk je totálně přebitej fetem. Nesnažte se ho uklidňovat, nesnažte se ho chlácholit, nesnažte se chápat a dolovat z něj, co jste udělali, že se k vám chová takhle. V mym případě to skončilo lehkym pomuchlánim, pohmožděnejma žebrama, vykopánim na ulici, děsem, hysterickym pláčem, pocitem totálního ponížení… Taky to ale mohlo skončit třeba nožem v mym břiše, že jo.
No, to je už teď celkem jedno. Ponaučení pro mě je v tom, že je úplně fuk, jaký drogy a kolik jich bere. Skončit takhle může kdokoliv. A feťákům se prostě věřit nedá. Nikdy a žádnejm.
