Káčin zápisník: Existenciální povzlyk stárnoucí pracující dívky
Nejen vztahy, sexem a mejdanama je člověk živ. Právě naopak; se začátkem roku má člověk tendence řešit to, co prostě musí dělat, tráví tím většinu dne, ale mnohdy je to to nejhorší, co ho v životě potkává – práce. Stojí mi to za to, ptá se sám sebe? Každej den to samý jen kvůli vidění jistý výplaty? Nebyl bych šťastnější jinde a jinak? Je tohle vůbec život, proboha???
Nedávno se mi začala stávat taková nemilá věc. Docela pravidelně se budim třeba ve čtyři, v pět a už nezaberu. Víte proč? Protože už sem stará! Dovedlo mě to k myšlenkám typu „co to, sakra, děláš se svým životem?“ a skrz to jsem se rozhodla vypadnout z několikaletý dospělácký rutiny „v kanclu od 9 do 5“, přejít na volnou nohu a i za cenu suchejch rohlíků ke snídani, obědu i večeři a bejt pánem vlastního času.
Jenže vona to není zas taková sranda, no.
Slevovat z životního standardu je čim dál těžší
Když mi bylo 20, chodila jsem do školy, pracovala v kavárně, vydělala si asi desítku měsíčně a zvládala jsem platit nájem, jíst i chodit na mejdany. Jenže ten nájem byl v hnusnym bytě o čtyřech lidech, jedla jsem čínský těstoviny s kečupem a na těch mejdanech sem většinou posledního panáka somrovala na kámoších za barem.
Už mi není 20. Živim dvě kočky, mám obří pokoj v obřim bytě, ráda si kupuju hezký věci a drahou vlasovou kosmetiku a v neděli chodim pravidelně na brunch. Když už piju, dávám si vždycky to lepší víno. Slevovat z životního standardu je čim dál těžší, je to ale holt cena za svobodu. Problém je, že platit ji sem ochotná vždycky jenom do posledního dne, kdy mám podat výpověď.
Pláču
Poslední dva měsíce se těšim, až skončim ve svý současný hlavní práci a konečně si dáchnu. Budu si tak porůznu psát, budu se otáčet, ale budu mít čistou hlavu. Tenhle tejden se to má rozsekávat a mně najednou dochází, že budou daně, přijdou přehledy záloh za energie za uplynulej rok, kocour musí na kastraci a taky budu mít narozky a chtěla sem si k nim koupit děsně drahej parfém, protože už na to mám věk… Takže se začínám cukat. 5 minut se klonim k tomu, 5 k tomu a vlastně sem se furt nerozhodla, takže to ani nemám, jak uzavřít v tomhle obřím povzdychu.
Můj kolega dneska těžce funěl zpoza počítače. Po pátým vzdechu se ho ptám, co fňukáš? A on odpověděl: „Zaplatil jsem dvakrát to sociální pojištění. Dospělej život je nejhorší, furt jenom něco platíš a platíš…“ Zasmála sem se, ale uvnitř pláču ještě teďka. Bylo to fakt smutně pravdivý.
