Káčin zápisník: 5 zásad slušné dívky, které letí oknem s příchodem jara
Sice už je půlka května, ale na Káču dolehlo jaro až teď. Šaty a tílka nosím už nějakej ten pátek, na mysli mám to hormonální jaro, víme? Po zimě se mi prostě plašej kladiva – a myslím tím pomyslný kladiva tam dole.
Je to sice klišé, ale každý klišé je klišé proto, že je na něm něco pravdy. Jaro dělá z lidí blázínky, co se zamilovávaj na každým kroku, jazyky si do krku strkají prakticky kdekoliv a svoje milostný dobrodružství děsně rádi dokumentují a sdílí na sociálních sítích. Já to zas tak nepřeháním, ale v základní podstatě nejsem výjimka, takže i na mě tohle hormonální jaro drsně vlezlo.
Znásobuje to ještě fakt, že už jsem docela dlouho na suchu, takříkajíc. Nebudu zabíhat do detailů, ale před několika dny to bylo pár týdnů, co jsem zanechala marných pokusů sbalit solidního a důvěryhodného milence. Tohle období ničeho už mi strašně leze na mozek, což má mimo jiné za následek, že zásady, za kterými si stojím většinu roku, najednou přestávají platit. Ne, že by se ze mě stávala vyloženě děvka, ale tak docela to rozjíždim. Tady je 5 hlavních vět, které ode mě můžete běžně slyšet, ale ne na jaře.
- „Spim jen s lidma, ke kterejm něco cejtim.“
S úderem jara stačí, aby to něco, co cejtim, byla boule v jeho kalhotách, no. Sorry not sorry. - „Myslim, že není dobrej nápad, abys u mě hned přespával.“
Nahrazeno větou „Nevykašlem se na to kino a nepůjdem rovnou ke mně?“ - „Až budu s někym něco mít, tak to musí bejt něco pořádnýho, co stojí za to, rozumíš.“
Má to penis, hezkej úsměv a aspoň trochu smysl pro humor? Tak prosim! - „Nikdy bych si nezačala s kamarádem, pak se to podělá a přijdu o přítele.“
Kamarád taky rád, lepší prověřená osoba než nějakej no name trouba z ulice, navíc se s ním dá po aktu jít aspoň normálně na pivo. - „Hele, když se to má stát, tak se to stane, to je prostě osud a nic menšího nehledám.“
Nejlepší na osudu je, že s trochou vyčůranosti a základníma stalkerskejma schopnostma se mu dá úžasně pomoct, víme?
No, tak to bychom měli. Co vy ostatní nezadaní čtenáři a čtenářky Zápisníku, máte to s jarem stejně, nebo sem opravdu ten největší zoufalec na světě? To je řečnická, jo, prosim vás…
