Káčin novoroční zápisník: Všichni věří, že 2019 bude super. Proč?
Po svátečním přelomu roku se pomalu vracíme do starejch kolejí. Předsevzetí sme dávno všichni porušili nebo zapomněli, a i když z 2019 uteklo teprve několik dní, všichni začínáme konečně střízlivět a dochází nám, že to, že se jeden večer vykalíme víc než obvykle, v našem životě nic zásadního nezmění. Nebo snad nezačínáme?
„Hele, můžete mi vysvětlit, proč maj všichni dojem, že rok 2019 bude nějak zázračně skvělej?“ zeptal se mě a mýho nejlepšího kamaráda tuhle ještě jinej kámoš, zatímco jsme si na obědě v rámci povánoční diety dělili banánový suflé s čokoládou na třetiny.
„No protože 2018 byl, kámo, tak strašný zlo, že to prostě nejde, aby to bylo ještě horší,“ opáčila sem na hned. Jo, takhle jsem to viděla. Všimla jsem si, že ohledně nadcházejících dvanácti měsíců nejenom já, ale i moji známí, a dokonce i anonymní dav z internetu pociťují přehnaný nadšení. Jó, naděje, to je nejhorší a zároveň nejlepší lidská vlastnost. Rok 2018 byl pro hodně lidí strašnej tak moc, že fakt, že ještě pořád doufaj v lepší zítřky, je vlastně obdivuhodnej. Ale po dvou soustech lahodnýho dezertu jsem se nad tim přeci jen zamyslela…
Proč jsme vlastně přesvědčený, že přelom dvou let něco změní? Proč asi tucet mejch známejch už tejden čte nejrůznější horoskopy a předpovědi toho, jakej rok 2019 bude pro jejich znamení? Nebo čemu konkrétně bude přát postavení planet? To, že kdysi dávno někdo vymyslel, že budeme čas dělit do různejch fází, přece neovlivňuje kvalitu našeho života. Jasně – čas je abstraktní věc a nějak ho náš omezenej mozeček prostě uchopovat musí. Za roky fungování týhle společnosti jsme se naučili na sklonku roku uzavírat jedno a pomalu otvírat druhý, nový. Reálně se ale vůbec nic nestane.
Přestat kouřit proto, abyste si hned na dalším večírku po třech vínech zase zapálili, to můžete kdykoliv, není nutný směřovat to na 1. ledna, ten den nemá žádnou magickou moc. Když se 22. prosince zlejete na vánočním večírku a napíšete nový holce svýho ex, že je nevkusná kráva a vy ji při nejbližší příležitosti pobodáte, ta zpráva se 1. ledna žádnym zázrakem nevymaže a dělat, že se to nestalo, „protože to už je so last year“, vám moc nepomůže. Když se chováte jako debil, protože jste prostě debil, tak budete debil i v lednu. A v únoru. A v březnu. A i v lednu ten další rok. A pak ten další a další až do doby, než vám někdo nápis „Byl to debil“ nechá vytesat na náhrobek.
Já asi chápu ten obecnej optimismus z novejch začátků, směřuju to ale k jedný věci – rok 2019 bude přesně takovej, jak si ho sami uděláte, stejně jako všechny ostatní roky. Neupínejte se k neurčitý vidině světlejch zítřků, protože když to budete dělat, ani nemrknete a najednou tu bude další prosinec, furt budete mít 15 kilo nadváhu, furt budete single, furt budete zasekaný v dementní práci za dementní peníze. Věřte mi. Já to znám.
Pardon, ale v záplavě toho hystericky maniakálního nadšení z roku 2019 sem se prostě neubránila trochu pesimistickýmu, možná ale prostě jenom střízlivýmu novoročnímu poselství. Když může mít vyprázdněnej novoroční projev kromě prezidenta taky šéf Senátu a šéf Sněmovny, tak proč bych ho jako nemohla mít já? Navíc sem už dva tejdny nemocná. Příště už budu vtipnější. Slibuju.
