José González: Jsem domácí typ. Rád čtu, vařím a spím

V domluvený čas se sám přišel z backstage představit: José González, světoznámý písničkář, který měl v Praze za pár hodin odehrát koncert ve vyprodaném Lucerna Music Baru. Na otázky ohledně hudby, vědy, jíž se věnoval na vysoké škole, i své vlastní povahy odpovídal ochotně a občas se nad rozpitým pivem pousmál. Takový klid nesálá ani z jeho písniček.

Během své kariéry jste hodně cestoval. Teď máte rodinu, a tak na cestách asi nechcete trávit tolik času.
Být na turné bych přirovnal k bufetovému občerstvení. Jakmile sníte jídlo, už nechcete pokračovat v konzumaci, protože už prostě nemáte hlad. Podobné je to s prezentací nové desky, za chvíli byste už taky raději dělal něco jiného. Během první části jsme byli třeba ve Španělsku a Portugalsku, moc jsme toho nenaspali a bylo to celé velmi hektické. Na téhle části už je to ale naštěstí víc v pohodě, spíme v autobuse a máme tak nějak více času. Jako dnes, mohl jsem se projít po městě.

Fotoreport: José González byl v Praze jako šaman ze švédských lesů

Asi nebudete mít tak dobrodružnou povahu jako Walter Mitty, postava filmu Bena Stillera, k němuž jste skládal hudbu.
Ne. Jsem dobrodružný akorát v tom smyslu, jak žiju posledních deset let – odehrál jsem přes osm set koncertů, poznal spoustu lidí a navštívil spoustu měst. Zároveň si ale užiju klidu doma, něco si přečtu, pospím si nebo si uvařím vlastní jídlo.

Ve filmu se hlavní hrdina zapisuje do seznamky, kde má zpočátku problém vyplnit sekci „byl tam, udělal tohle“. Co byste do ní zapsal vy?
Řekl bych, že jsem toho udělal hodně. Jak jsem řekl, odehrál jsem osm set koncertů a každý byl jedinečný, některé písně způsobily neuvěřitelné momenty. Ve filmu se ale Walter snažil oslnit jednu ženu, což já dělat nemusím, protože už ji mám.

Když jdete na pódium, vnímáte rozdíly mezi prostředím a publikem, nebo se více soustředítě na svůj výkon? Dnes hrajete v menším klubu a do České republiky se vrátíte v létě, kdy zahrajete na velkém festivalovém pódiu v Ostravě, což bude, předpokládám, něco úplně jiného.
Na festivalu to bude samozřejmě mnohem větší. Lidi nebudou mít možnost vychutnat si veškeré detaily, písničky tedy budeme muset přizpůsobit místu. Už jsem odehrál spoustu festivalů, na některé vzpomínám rád, jinde to zas vypadalo, že lidi s hudbou hodně zápasí. Může za to zvuk, který nebývá tak intimní, a sdílení muziky s lidmi, které to nezajímá. V davu bývá hodně lidí, kteří třeba mají zájem, ale hudbu nijak neprožívají, a může trvat dlouho, než je přesvědčíte. Povede se mi to tak jednou za deset, možná dvacet koncertů.

Na festivalech ale můžete oslovit lidi, kteří by si vás normálně nepustili.
To je pravda. Přiznávám, že festivaly preferuju i z ekonomického hlediska, protože normálně si nemůžu dovolit tak dlouhé turné, jak bych si představoval. Bývá to i zábava, koncert brzy odehrajete a máte čas podívat se i na ostatní vystupující. Takhle jsem slyšel například Charlese Bradleyho nebo Bobbyho Womacka, ještě než zemřel.

Zmínil jste, že na festivalech musíte přidat na hlasitosti a zvuk trochu obohatit. Stejný pocit mám i z některých písní z poslední desky Vestiges & Claws. Může za to vaše spolupráce s kapelou Junip, s níž jste hrál před přípravami nové desky?
Měl jsem dema jak k osekaným, tak producentsky bohatším skladbám. Některé riffy nefungovaly, tak jsem se je rozhodl sám zprodukovat. Do Stories We Build, Stories We Tell, Let It Carry You, Afterglow nebo Every Age jsem se rozhodl přidat víc kytar, perkusí a vokálů. Záhy jsem zjistil, že jsem mohl ještě přidat. Naučil jsem se všechny postupy a v porovnání s prvními dvěma deskami, na kterých jsem byl velice striktní a měl pouze jednu kytaru a jeden, maximálně dva vokály, abych byl všechno schopný odehrát sám, jsem se cítil sebevědoměji.

Písnička, které ho proslavila

Některé recenze ale album nechválí, přijde jim nudné.
Řadu lidí jsem zaujal písničkami Heartbeats, Crosses a možná Cycling Trivialities, jenže tahle skupina je velmi rozmanitá. Proto pokaždé, když udělám něco nového, se najde někdo, kdo si bude stěžovat. Ale mně to nevadí, tak to prostě chodí.

Když vyprodáváte koncerty, nemůže to být špatné. Než jste začal pracovat na nové desce, dlouhou dobu jste strávil se zmiňovanou kapelou Junip, v New Yorku jste také stihl nahrát písně k filmu Walter Mitty a jeho tajný život. Jak těžké pro vás bylo přepnout do módu „pracuji na vlastní desce“?
Moc ne, ve skutečnosti to bylo příjemné. Probíral jsem se demonahrávkami – řadu z nich jsem totiž pouze nahrál a už je víckrát neslyšel – takže jsem je musel řádně naposlouchat, připravit a rozhodnout se, se kterými budu dál pracovat. Neměl jsem kam spěchat, nechal jsem věci plynout a ve výsledku to bylo strašně fajn.

Rád bych se zeptal na samotný proces nahrávání, protože mi přijde, že je ve vašem případě trochu zmytizovaný. Představuju si osamocenou chatu uprostřed skandinávských lesů, kde jste naprosto odpojen od civilizace a nahráváte bez internetu.
Ve skutečnosti je to přesný opak. Je pravda, že jsem sám, ale používám internet a pracuji ve svém bytě. Většinu jsem nahrál právě tam nebo ve Svenska Grammofon Studion, což je komplex asi deseti studií a já v něm sdílel jednu místnost s Christofferem Bergem, který spolupracoval například s Depeche Mode. Nahrávání prokládám pauzami, kdy si pustím TED Talks (přednášky na různá témata), něco na YouTube nebo jdu na oběd s kamarádem. O možnosti odklidit se do chatrče jsem přemýšlel, ale pro mě to tohle moc není. Raději pracuji týden v kuse v zápřahu, kdy ale můžu zároveň normálně žit.

Zmínil jste, že rád sledujete TED Talks. Stále se zajímate o biochemii, kterou jste vystudoval?
Ano, zajímám se o vědu, filozofii a vlastně o všechny vědní obory od psychologie, sociologie po molekulární vědy a fyziku, rád je sleduju. Podobně jako sport. Nedělám ho, ale rád se na něj kouknu.

Oproti ostatním máte výhodu odborné znalosti. Je podle vás věda ve Švédsku přehlížená?
Určitě by to mohlo být lepší, na druhou stranu, když někdo dostane Nobelovu cenu, ve Švédsku se tomu věnuje poměrně dost médií. Je důležité umět věci pořádně vysvětlit, a tak jsem rád právě za kanály jako TED Talks nebo Scishow, kde se dozvíte něco o lepku nebo teorii velkého třesku. Svět by fungoval lépe, kdybychom víc rozuměli tomu, jak věda pracuje. Hodně lidí je skeptických vůči objektivní pravdě.

Nad věcmi dost přemýšlíte, což mi k vaší osobě sedí, působíte totiž velmi klidně a vyrovnaně a takové jsou i vaše písničky. Vaše rodina ale pochází z Argentiny, máte tedy předpoklad živelnější povahy. Jak byste sám sebe popsal?
Lidi v Argentině mluví hodně rychle a já jejich španělštinu nestíhám. Se slovní zásobou tedy občas zaostávám, ve švédštině ale taky. Myslím, že jsem kombinací ostýchavého člověka a pozorovatele. Pokud se tedy budeme držet klišé, více to odpovídá švédskému typu. 

Mám pocit, že vaši povahu dobře vystihl klip Always, který jste natočil s Junip, nebo aktuální Leaf Off / The Cave.
Je to pravda. Vycházejí z reálné stránky mé osoby, ale zamýšlel jsem je zároveň trochu jako humor.