Jiří Mádl: Nominace na Českého lva přijímám s rozpaky

Deset let ho známe jako herce, loni se ale Jiří Mádl představil ve filmu Pojedeme k moři i jako režisér a scenárista. Díky tomu se předminulý víkend vydal na Ceny české filmové kritiky, odkud si odnesl cenu pro objev roku. Den před Oscary, 21. února, se v roli nominovaného vypraví i na České lvy, kde podle něj „nominace létají vzduchem“.

Sledujete pravidelně filmové ceny? Míváte favority a představu, kdo by měl vyhrát?
Podle toho, který rok a podle toho, jak mám nakoukáno. Často mě přemůže zvědavost a chci vítěze Oscarů, Cannes nebo Sundance vidět v kině. Z vítězů ostatních festivalů jsem často zklamanej a už několikrát se mi potvrdilo, že právě Sundance je mému vkusu asi nejblíž. U nás se pokaždý těším na FebioFest, tam se mi taky trefujou do zornýho pole.

Na Cenách české filmové kritiky (výsledky) jste vyhrál Objev roku, další nominace máte na České lvy. Obě tyto ceny mají jinou tradici i porotu, vnímáte je odlišně?
Nerad se opakuju, ale asi bych to neřekl jinak a už vůbec ne lépe. Nominace na Ceny kritiky a cena RWE mi udělaly ohromnou radost, nominace na Lva přijímám stejně jako hodně kolegů za poslední léta s rozpaky. Je známo, že v drtivé většině hlasují akademici, kteří neviděli všechny filmy v kině, a dokonce povětšinou i ti, kteří neviděli všechny filmy vůbec. Akademie sice filmy nově streamuje, ale není přeci možné hodnotit zvuk na počítači, kde to zní jako ze sudu, to samé se týká hudby nebo kamery. Jsou to filmové ceny, porotci by tedy měli všechny filmy vidět v kině. Anebo nehlasovat.

To vypadá, jako kdybyste z nominací na Českého lva neměl moc velkou radost.
Nerad bych zněl nevděčně, je ohromně cenný vklínit se mezi zaběhlé evergreeny! Problém je, že v Česku zcela slepě kopírujeme americký model. V Americe vznikne několik tisíc filmů, z nichž několik set může reálně aspirovat na některou kategorii. Ale v zemi, kde vzniká v průměru 25 až 30 filmů ročně (byť letos mnohem víc) by měl fungovat festivalový model. Z několika set akademiků by se každý rok mohla vybrat 15 členná porota zastoupená všemi profesemi, která by filmy odkoukala společně v kině. Každoroční obměnou poroty by ceny získaly na atraktivitě a znovu by nabyly na důvěryhodnosti. Ze Lvů zkrátka nemůžu mít takovou radost, jako mám z nominací na Ceny kritiky, které nejsou jen každoroční tipovačkou v kruhu přátel a kde nominace nelétají vzduchem.

Je pro vás nominace za film Pojedeme k moři spíš pochvala, anebo závazek a větší očekávání do dalšího filmu?
Je to závazek. Mám před dalším projektem nefalšovaný strach. Jako režisér jsem s Pojedeme k moři debutoval, ale filmový plac znám jako herec z pětadvaceti různých projektů. Vím, že film je pantheismus, tolik proměnných, tolik bohů, který člověk musí ladit a kterýkoliv vám to může podělat. I ten zdánlivě nejmenší z nich. Byl jsem sice 100% připravený, ale měl jsem především ohromný štěstí. Ani příště nic nepodcením, ale pomalu se připravuju na to, že tolik štěstí mít nemusím. Spoustu kolegů ho nemělo nebo nemá. Zároveň vím, že se teprve musím naučit některé úplně základní věci, které jsem ve svojí prvotině díky způsobu, jakým je natáčená, vůbec nepotřeboval.

V děkovačce za Objev roku jste zmínil, že na filmu pracovala řada debutantů. Nebál jste se, že mít na place tolik debutantů je risk?
Já měl dokonce podmínku, že musím mít zkušené tvůrce, ale oni mi to buď odmítali rovnou, nebo se postupně rozhodli pro jiné projekty. A v tu chvíli jsem to risknul. Měl jsem vytipováno několik lidí, které jsem znal jako asistenty někoho v daných profesích a věděl jsem, že jsou dobří. A projekt si o to najednou sám řekl. Potřeboval čerstvou krev. Snad je to na výsledku znát.

Jak důležitá je pro vás ve filmu hudba? Podle čeho jste ji vybíral do Pojedeme k moři?
Strašně důležitá. Hudba je vlastně instantní emoce a někdy umí sama utáhnout celý film. Ale snažili jsme se o to, aby zvuk zněl jako z amaterský kamery, Klára Javoříková ho musela kazit postprodukčně; chtěli jsme, aby hudba zněla aspoň trošku jako kradená z internetu, ze soundtracků jiných filmů. Ty nám byly předobrazem. Na hudbu jsem chtěl od začátku René Rypara (z kapely Portless, pozn. red.). Poznal jsem ho při práci na filmu V Peřině. Je šikovný, rychlý, umí naslouchat a rád s ním trávím čas. Závěrečnou pecku nám pak složila na zakázku mladá skupina s příznačným názvem pro náš film – Peter Pan Complex.