Jen úvodní skladba je málo

Sladcí rockeři Keane svými rytmy dosud přinášeli posluchačům jakési uvolnění, možnost zpomalit. Ani nová deska Perfect Symmetry přes pár snaživých momentů nepřinesla změnu. Počáteční náběh s přibývajícími minutami upadá a vrací se do unylých melodií.

Snad jen úvodní skladba Spiralling se snaží vymykat, je rázná a odvážná. Tím může příjemně překvapit a naplnit očekáváním, zda přijdou další takové, jestli se skutečně změnila tvorba melancholických Keane. Na albu je ale taková jediná. Pokud perfektní symetrie spočívá v tom, že skoro všech jedenáct písní zní jako jedna jediná, pak mohou být Keane se svým novým CD spokojeni. Snaha rozveselit své texty a melodie se kapele příliš nedaří. Drobné odskoky od monotónnosti lze zaznamenat v songu Better Than This, který se vyznačuje jednoduchostí, mile upoutávající ucho posluchačovo. Titulní pianová královna Perfect Symmetry bude také patřit k těm, které si s největší pravděpodobností zařadíte do playlistu, ačkoli vykukuje nad směsicí stejnorodých písní ve zbytku desky jen málo.

Perfektně symetrická pianovka

http://www.youtube.com/watch?v=jf1RDO9SkiY

Monotónní splývání
Ve druhé polovině alba skladby už jenom splývají, poslední Love Is The End nese konec v názvu a to je dobře, protože po ní už nelze pokračovat, nebo usnete. Těm, kterým se líbí hudební počiny ze začátku produkce Keane, se zalíbí předposlední píseň Black Burning Hearth, plná melancholie, piana a dětského hlasu zpěváka Toma Chaplina.

Pro posluchače to může mít dva důsledky: spokojenost s několika novými ingrediencemi, vesměs ale stále stejným základem, nebo spíše zklamání, ať už pro přílišnou nadšenost písní, nebo pro zabřednutí v jediném.

Mají na víc – jen chtít
Keane jen v první písničce na Perfect Symmetry ukázali, že dokáží hodně. Snad to jen chtěli zkusit, a proto se ve zbytku snažili příliš nevybočit. Oni ale mají na víc.

Keane: Perfect Symmetry
11 tracků, stopáž 50:40, vyd. Universal Music