JAR: Jsme jako děti. Náš píseček je pódium, bábovičky zase nástroje

Na rozhovor o nové desce Dlouhohrající děcka přišel textař a raper kapely J.A.R. Oto Klempíř v červeném triku a dobře naladěný. Mluvili jsme nejen o nových písničkách (a inspirací papežem), ale i o tom, proč muži chtějí mít syny, o dětství nebo o kouzlu Velkého sálu Lucerny.

Dlouhohrající děcka měla původně vyjít už v březnu. Proč se její vydání zdrželo?
Ota Klempíř (rap, tamburína): Jednoduše řečeno ještě nebyla hotová. Jednak nebyl hotový obal, ale ani některé skladby ještě nebyly v takové fázi, v jaké bychom je chtěli mít. Od března jsme na album přidali ještě další čtyři písničky – jedná se spíš o takové srandovní záležitosti, například Pokora Hitlera nebo Generál Laudo.

Co vás na postavě Adolfa Hitlera tak přitahuje? Nejdřív deska Mein Kampfunk, teď tohle.
Hitler je figura, která je podle mého stále aktuální a je živá. Už proto, že žila tak blízko nás; Stalin byl přece jen v Rusku, ale tenhle Němec, který chtěl vyvraždit celou Evropu, žil padesát kilometrů od nás. Proto ho máme všichni zapsaného v paměti jako memento. Hitler je artikl.

Jak dlouho jste desku připravovali?
Celkově asi tři roky.

Poslechněte si ukázky z nové desky J.A.R.

http://www.youtube.com/watch?v=n0y8UwCdAqc

Z kolika názvů jste tentokrát vybrali finální Dlouhohrající děcka?
Tentokrát bylo kandidátů jenom pár. Hledali jsme nějaké slovní spojení, které se nám bude líbit a bude se líbit snad i fanouškům. Měli jsme pár „vtipných“ názvů, ale pořád to nebylo úplně ono.

Takže jste nakonec vybrali nevtipný název…
Přesně tak, nakonec jsme se rozhodli pro úplně blbej název. Název Dlouhohrající děcka vychází z té utajené reality, že všichni chlapi jsou děti a ti, kteří spolu dlouho hrají, jsou dlouhohrající děti.

Jste v některých věcech ještě jako děti?
V tom, že si hrajeme. Pódium je náš píseček, nástroje jsou plechové bábovičky a noty a tóny pak tvar. Hrajeme si, a ještě navíc před lidmi, kterým se to zřejmě líbí. To je přece k nezaplacení.

Když si ale hrají děti, hrají si spíš samy pro sebe. Vy ale hrajete hlavně pro lidi. Vnímáte na jevišti publikum, nebo jste – jako děti hrou – zaujati hudbou?
Pochopitelně je vnímáme, protože to všechno děláme pro ně.

Vzpomínáte někdy na své dětství?
Ano, měl jsem dokonalé dětství. Jsem ani netušil, že dětství v podstatě přednačrtne to, co se mi bude dít v hlavě v dospělosti. Já byl takový malý starý chlapeček.

Máte ve svých vzpomínkách nějakou událost, na kterou nikdy nezapomenete?
Určitě mám, ale ty pocity, které mně se líbí a které v sobě nosím, jsou hodně těžko sdělitelné. Jako kdybyste vzala vnouče do nějakého lesa na Moravě a začal mu vykládat: „Tady jsem seděla tenkrát s dědou, kterého jsi neznal, a vypadalo to tady úplně jinak, že bys to nepoznal, a děda mi vyprávěl tohle, což tě ale nezajímá, protože nevíš.“ Ten pocit není přenosný. Historek z vnějšího světa, které by se daly vyprávět, mám hodně, ale zas tak zajímavé nejsou. Všechny vzpomínky, které bych si chtěl uchovat, se odehrávají hlavně v pocitové rovině.

Co vás inspirovalo k napsání skladby Zlejch starejch dědků je plnej svět?
Papež. Dívali jsme se na něj s manželkou v televizi, jak přichází celý v bílém, zlatý, s holí, s prstenem, vůdce katolického světa, nebeského vzezření. Zahleděl jsem se na něj a říkám si: „Tyvole, to je luxusní dědeček, tohle". A moje žena říká: „Viď? No co bys chtěl. Zlejch starejch dědků je plnej svět, tak aspoň papež tak nevypadá.“

Takže název písničce vlastně vymyslela vaše žena.
Ano.

Zpíváte tam mimojiné i „to my nebudem“. Čeho přesně se chcete vyvarovat?
Slogan je „zlejch starejch dědků je plnej svět, to my nebudem“, a pak ten hlas ještě zařve „to už jsme!“. Je to spíš taková ironie. Ostatně celá deska je hodně adolescentně ironická.

To jsou tak trochu celí J.A.R., ne?
Jo, snažej se o to, dědci starý.

Na desce máte několik hostů…
…je tam Bosák, který tam něco říká, pak tam něco říká James Cole,Tereza Černochová tam má vokál, pak je tam ještě manželka Romana Holého, která tam říká jednu větu… a to je asi všechno.

Proč jste pozvali na desku sportovního komentátora Jaromíra Bosáka?
Ozve se ve skladbě Nové vize mužů, která pojednává o slavných českých sportovkyních, jež tam nazýváme mužskými jmény. Takže třeba Martina Navrátilová je Navrátil Martin, Fibingerová je Fibinger Helen, Sáblíková je zase Sáblík Martin. No a Bosák je oblíbený sportovní moderátor, tak jsme ho pozvali, aby nám tam zakomentoval.

J.A.R. – Vývoj hňupa

Zaujala mě skladba Credo, kde v refrénu zpíváte „Bože zařiď ať je to syn“…
…co mu v jangu nechybí jin. Ať je dokonalej.

Co vlastně chlapi pořád mají na synech?
To je jako kdybyste chtěla vymazat DNA a udělat z heterosexuála homosexuála. Tohle už je od dávných dob; od Sumeru, přes Egypt, Řecko, Řím, gotiku, renesanci, syn musel pokračovat v krédu otce. Ne že by dcery nebyly krásné, chytré, nádherné, ale společensky byly prostě na jiném statusu. Když v tom krédu náhodou pokračovala žena, jakože takové případy tady jsou, byly to mimořádné, ultranadané, extramimozemské baby, které to v tom chlapském světě daly. Myslím, že tohle se historicky chlapům zapsalo do duševní DNA a každý po synovi nějakým způsobem touží a přeje si, aby byl dokonalý. Ať mu prostě v jangu nechybí jin. Ať je to Korejec třeba.

Možná mnohdy lepší než Čech.
Jo, o tom je zase písnička S Hamasem. Je o české holce, která jede do Egypta na dovolenou, tam se seznámí s klukem z hnutí Hamas a ten jí říká, že jestli chce netradiční dovolenou, tak ať jde s ním. A vzal ji tunelama do Gazy a zpátky. Když pak viděla všechny ty přestřelky mezi tamními klany, už se nevrátila zpátky, protože si uvědomila, že když se vrátí do Zastávky u Brna, kde ji čeká Honzik a bude chtít knedlíky, už to prostě nedá.

Křest desky s hosty a světly a plnou parádou proběhne na tradičním koncertě 17. listopadu ve Velkém sále Lucerny. Proč si už roky vybíráte právě tenhle prostor?
To byla náhoda, sami bychom si na to netroufli. Tenkrát, na konci 90. let, vznikla skupina Sexy Dancers s Darinou (Rolincovou – pozn. red.) a měla velký komerční úspěch. Proto jsme se rozhodli, že zahrajeme společně s nimi Lucernu jako dvojkoncert. Bylo úplně nabito, tak jsme si další rok řekli, že ji s J.A.R. zkusíme sami. Hrozně moc nás překvapilo, kolik lidí dorazilo, tenkrát jsme to vůbec nečekali. Od té doby jsme tam zůstali.

Nevadí vám tamní nekvalitní zvuk?
Je tam blbý zvuk, to víme, ale zase je tam naprosto jedinečná atmosféra. Nic podobného v Praze není, Lucerna je svatostánek.