Jamie Cullum: Ne, s Mádlem si mě nepletou. Ale prý vypadám jako Doherty
On sám si sice svá vystoupení nepamatuje, pro obecenstvo je ale Jamie Cullum na živo nezapomenutelný. Z koncertů dělá velký mejdan, na kterém skáče z piana, tancuje a bubnuje na všechno možné. Působí pořád stejně dětsky, jako když mu na začátku století novináři začali díky jeho pojetí jazzu říkat Sinatra v teniskách. Stejně neformální byl Cullum i na tiskovce festivalu Colours of Ostrava.
Colours 2013, den 4.:
Jamie Cullum se stal miláčkem
Ti, kteří opustili areál Dolních Vítkovic už během neděle, se připravili o velmi příjemný závěr letošních Colours. Rodinnou idylku nabourala superkapela Tomahawk, fanoušky poprvé potěšil americký písničkář Devendra Banhart a všechno skvěle zakončil usměvavý Jamie Cullum.
Davy nedělního odpoledne prořídly, na úvod závěrečného vystoupení dvanáctého ročníku ostravského festivalu se ale přišel podívat snad každý, kdo v areálu Dolních Vítkovic zbyl. A kdo vydržel až do samotného konce, dočkal se krásného koncertu, který jen podtrhl povedený dvanáctý ročník festivalu. Ostatně, podle pořadatelů na něj dorazilo přes 33 tisíc lidí.
Jazzpopový písničkář Jamie Cullum podruhé přesvědčil ostravské publikum, že jeho hudební talent zkombinovaný s hravým showmanstvím funguje za každé situace. Pozitivní energii si předával s hledištěm za svitu zářícího měsíce po celou hodinu a půl. Všechno přitom působilo naprosto spontánně a přirozeně, popové melodie chutně okořenila trocha jamování a jazzové ladění. Kdo jiný zvládne bubnováním na piano a beatboxem doprovodit melodické medley s hity Get Lucky (Daft Punk) a Suit & Tie (Justin Timberlake) lépe než Jamie? V houpavých kreacích tak málokdo postřehl, že refrén letošního letního hitu nezpívá podle originálu. Stejně poutavě dokáže ale předělat třeba i Rihanninu Don’t Stop The Music.
Koncert byl ale zajímavý hlavně díky "mimoscénářovým" momentům; v druhé části setu se kapela přesunula na okraj mola a v akustickém setu se Cullum o mikrofon podělil s kontrabasem. Přistoupil ale i na hru s publikem, oslovil ho lokálním "Banik, pyčo!“, ochutnal pití jednoho z fanoušků a lid nechal dokončit skladbu Gran Torino. Možná, že Cullumovi se na ostravskou stage nepodařilo přenést intimitu z malých klubů, zato tichý odchod beze slov řekl více než sto děkovaček.
Text rozhovoru: Iva Přivřelová
Na Colours jste vystupoval už před čtyřmi lety. Proč jste se chtěl do Ostravy vrátit?
Minule mě moc překvapilo, jaké je tu úžasné publiku, které zná moje písničky a vůbec miluje hudbu. V Británii si někdy myslíme, že jsme střed vesmíru a nikde jinde se nic neděje. Tohle je jeden z festivalů, který dokládá, jak moc se mýlíme.
Jak se vám líbí nové industriální prostředí Colours?
Je hodně unikátní. Hraju na spoustě festivalů po světě a tady jsem zatím udělal nejvíc fotek. Moc se mi líbí ta koncertní hala uprostřed areálu. Je to skvělý způsob, jak takový industriální prostor využít.
Kam byste ve své diskografii zařadil nové album Momentum, na které jste složil vlastní skladby?
To je přece práce vás, hudebních novinářů! Ale myslím, že jsem teď jako autor písní sebevědomější. Sebedůvěru k tomu, abych dělal to, co se mi líbí, nikloiv to, co se ode mě čeká, mi dala i skutečnost, že jsem se stal otcem. Skládat vlastní skladby je sice riskantnější než natočit desku standardů, ale následoval jsem svůj instinkt. Takže je to asi moje nejodvážnější deska.
Co inspirovalo název alba?
Když jsem písničky na Momentum psal, cítil jsem, jak se ze mě hrnou víc, než kdykoliv dřív. Titul vyšel právě z toho pocitu. A taky ho inspirovaly mé děti. Děti vám dají svěží energii, nový pohled na svět, jako kdybyste sám byl dítě, jako kdyby někdo obarvil celý vesmír nanovo.
Momentum je trochu odlišné od vašich předchozích alb. Nebojíte se, že publikum, které vás tu vidělo minule, bude překvapené?
Ani ne. Nemám totiž seznam skladeb a nepamatuju si, co jsem tu hrál minule. A nebudu si pamatovat, co jsem hrál letos. Písničky vybírám podle nálady, když vejdu na jeviště. Může to být hodně písní z minulých desek, můžeme jamovat, cokoliv. Snažíme se, aby to bylo pokaždé nové. K tomu jsem přesvědčený, že pokud do hudby dáte srdce, lidem nebude vadit, že hrajete něco jiného, než čekají.
Poprvé jste tu vystupoval pár dní po smrti Michaela Jacksona a zahrál jste jeho Thriller.
Moc si to nevybavuju. Teda pamatuju si, že umřel Michael Jackson. Ale já ani nevím, co jsem dělal včera. Mám hroznou paměť, to je moje nejhorší vlastnost. Bohužel to není vtip. Někdy si sotva pamatuju své vlastní písně.
Poslechněte si Jamieho Culluma v Youradiu
Jaké jsou vaše plány do konce léta?
Další festivaly, jedeme do Španělska, do Řecka, do Německa a ještě někam. Ale po Ostravě se stavím doma. Po létě mám turné, pak konečně pojedu na dovolenou. Budu sedět na pláži, jíst ryby a popíjet spoustu piva. Českého piva.
V Česku máme jednoho herce, který je vám podobný a v zahraničí si ho s vámi pletou. Stalo se vám někdy v Česku, že si vás spletli s Jiřím Mádlem?
Ještě ne. Musíte mi napsat jeho jméno. Je hezký, doufám? (Dívá se na fotku Jiřího Mádla). Cha, vypadá mnohem lépe než já. Ale znáte zpěváka Peta Dohertyho? Někteří lidé v Británii říkají, že když vezmete mě a přidáte heroin, vyjde vám Pete Doherty. Jednou jsem držel v supermarketu dítě a jedna žena mi přišla vynadat, že jako narkoman bych neměl mít děti.
Colours: Festivalové bludiště ocelí
Ztratit se mezi těmi všemi industriálními budovami je stejně lehké jako objevit něco nového. Kdo chce, sbírá bludišťáky ve formě nových zážitků a focení zajímavých scenérií a může zcela bezděčně opominout hlavní program. Nebo si od něj jen odpočinout.
Oproti loňsku se festivalový areál rozrostl, otevřel nové odpočinkové zóny a usnadnil přesun mezi jednotlivými pódii. Stále ovšem chybí dostatečné značení; domluvit si první den společné setkání za pomoci telefonního popisu je nadlidský výkon. Další nevýhodou „bytového komplexu“ v areálu Důl Hlubina je ijednosměrný přístup; druhá cesta totiž ústí vně areálu před hlavní bránu.
I tak ale platí, že zatoulat se do železocihlových prostor se vyplatí. Kromě chládku nabídly "chill out" budovy stolní tenis nebo meditační prostory. Stejně jako loni se fanouškům industrálu nabízela oragnizovaná prohlídka vysoké pece. Kdo to letos nestihl nebo nenašel, měl by si příště na bádání nějaký čas rozhodně vyhradit.
Jaký je váš vztah ke knihám Roalda Dahla, dědečka vaší ženy?
Jako každé dítě, které vyrostlo na Západě, byly součástí mého světa. Skoro každý, koho znám, s nimi vyrůstal. Vzal jsem si jeho vnučku a Roald Dahl je pořád magickou postavou i v jejím životě. Ale vztah k němu mám pořád stejný.
Vaše babička zpívala v berlínských barech. Jak moc vás ovlivnila a inspirovala?
Hodně. Byla židovka a utekla před holocaustem, bez své rodiny, která celá zahynula v koncentračním táboře. Ale inspirovala mě hlavně ke čtení. Myslím, že jí bylo odepřeno pořádné vzdělání, byla velmi inteligentní a v pozdním věku četla všechno. Takže mě víc než hudebně inspirovala její intelektuální zvídavost.
Vaši muzikantskou dráhu prý ovlivnil váš bratr. Jak?
Můj bratr mě ovlivnil v tom, že mě naučil poslouchat hudbu s otevřenýma ušima. Začal jsem trochu jako hudební snob. On mě naučil hledat v hudbě krásu, od Bacha přes Britney Spears po Milese Davise.
Každý týden máte na BBC Radiu 2 pořad o jazzu. Nevynecháte, ani když cestujete po festivalech. To s sebou všude berete malé studio?
Ano. Vždycky jsem cestoval se studiovým vybavením, nejenom s oblečením a kloboukem. Ten pořad se už stal součástí mého života. Mám v Británii opravdu dobrého producenta a na každou cestou s sebou beru dobrý rekordér, mikrofon a hodně desek. Když jsem s tím pořadem začal, řekl jsem BBC, že v žádném případě nemůžu vysílat každý týden z Londýna. Nebyli si jistí, jak to bude fungovat. Ale během prvních měsíců jsem vysílal z Japonska, Norska a Francie a v BBC měli radost.
