Jakub Prachař: Jsem hovado
Jakub Prachař nafotil snímky pro charitativní projekt fotografky Barbory Navrátilové Jelínkové a módní návrhářky Michaely Skuhravé Jsem kým jsem. A ačkoliv jde o to pomoc potřebným, Prachař neodkázal ani tentokrát udržet vážnou notu.
Syn Dany Batulkové a Davida Prachaře Jakub Prachař se zapojil do charitativního projektu Jsem kým jsem a nechal se zvěčnit Navrátilovou Jelínkovou v tričku z dílny Skuhravé. A právě výsledná fotografie se bude již 8. listopadu dražit.
Prachaře ale ani práce pro charitu nedonutila být chvilku vážný. Na dotaz, zda ho rodiče vedli k charitě od dětství, odpověděl po svém. „Říkali, že by bylo dobré jednou za čas zajet za babičkou a o Vánocích někomu koupit dárek. K tomu mě vedli. Jinak mě k charitě moc nevedli. Když naši byli mladí, charita neexistovala. Před rokem 1989 se měli všichni dobře. Žádná charita nemusela být, to dá rozum,“ řekl se sarkasmem Prachař s tím, že do jisté míry charitativní cítění má.
„Když vidím na bezdomovci, že je to statný kousek, vždycky mu řeknu, ať jde do práce. Minule jsem takhle šel a proti mně šel žebrák. Fakt statný chlap, učesaný, všechno dobrý. Mladej kluk a hned, jestli mu nedám pět korun. Tak jsem mu řekl, aby šel do práce a on, že je v práci. Na to nebylo co říct,“ prozradil Jakub, který se pro podporu projektu Jsem kým jsem rozhodl z čistě sobeckých důvodů.
„Chtěl jsem se v očích veřejnosti zalíbit jako člověk, který podporuje tyto věci a myslím si, že teď u lidí stoupnu. Jestli mě doteď někdo neměl rád, tak teď určitě všichni pochopili, že mám charitativní cítění. Dělám to hlavně proto, abych se v očích lidí dělal lepším, než jsem,“ říká opět s nadsázkou a ne zcela vážně Jakub, který sice patří k nejvytíženějším českým hercům, o svých hereckých schopnostech ale moc velké mínění nemá.
„Moje výhoda je, že hraju všechno stejně. Mám takovou jednu postavu, která se akorát v těch různých projektech jinak jmenuje. Hraju v podstatě to samé. Je to jednoduché,“ řekl Prachař.
„Na jevišti se cítím dobře a je mi jedno, jestli jsem jsem tam za muzikanta nebo herce. Ta hudba je jednodušší, protože člověk zahraje krátký úsek a má hned potlesk. Písnička trvá tři minuty, takže se člověk ani nezapotí a hned se dočká potlesku. Ten v divadle přichází až po hodině a půl a mnohdy bývá menší než v muzice. Co se potlesku týče, je lepší být muzikant,“ říká z vlastních zkušeností Jakub.
O tom je známé, že je v soukromí stydlivý. Sám ale přiznává, že na jevišti mu je všechno jedno.
„Tam udělám cokoliv, když je to významotvorný. Jinak jsem stydlivý. Obzvlášť, když jsem mezi lidma, které neznám. To jsem ostýchavý. Na jevišti jsem hovado. Neexistuje nic, co bych tam neudělal,“ dodal Prachař.
