Jaké to je být tlustá ve Francii? Děsivý příběh učitelky
V srpnu 2015 absolvovala 37letá Gabrielle Deydier pracovní pohovor, který zvládla na jedničku. Ucházela se o práci asistentky učitele v pařížské škole pro děti se speciálními potřebami a zkušební komise včetně ředitele školy z ní byla natolik nadšená, že dokonce vyjádřila obavy, aby jim Gabrielle neutekla k nějaké lépe placené práci. Během pohovoru přišel jen jeden nepříjemný okamžik. Ve chvíli, kdy už Gabrielle vycházela ze dveří, poznamenal ředitel: "Učitelka, se kterou budete pracovat, dokáže být dost nepříjemná." Gabrielle ho ale sotva vnímala, byla nesmírně nadšená ze své nové práce...
Netrvalo dlouho, než si uvědomila, že „nepříjemná“ je kolosální eufemismus. „Vy jste Gabrielle Deydier,“ konstatovala dotyčná, když se seznámily. „Ale já s tlustými lidmi nepracuju.“ Gabrielle se to pokusila přejít smíchem, ale ona se ani neusmála. „To nebyl žert,“ řekla.
Gabrielle má dva vysokoškolské tituly, příjemnou, otevřenou povahu a váží 150 kilogramů. Má také tu smůlu, že je Francouzka a žije ve Francii, což znamená, že její fyzický vzhled má vliv na všechno – včetně šancí získat zaměstnání.
Ve Francii, říká Gabrielle a veškeré její zkušenosti to zjevně potvrzují, je tloušťka pokládána za groteskní postižení, které si dotyčný způsobil sám. Odhaduje se, že 80 procent Francouzek drží dietu. A na jihu země se rozvinulo chirurgické odvětví podvazování žaludku v téměř průmyslovém měřítku – provádí tu 50 000 těchto zákroků za rok.
Velkou módou je v současnosti ve Francii veganství, což je pro některé lidi způsob, jak mohou zamaskovat poruchu příjmu potravy. „Francouzky,“ říká Gabrielle, „se pyšní tím, že jsou nejženštější v Evropě. A panuje tu přesvědčení, že ženy musí být v každém ohledu dokonalé.“
Může pak někoho překvapit, že se Gabriellina kniha „Nerodíte se tlustí“, která vyšla minulý měsíc, stala předmětem živého zájmu, obdivu a morální paniky? Pro Gabrielle bylo posledních 12 měsíců jako probudit se z noční můry, pokud by tedy noční můry byly skutečné a trvaly dvě desetiletí. Najednou ve svých 38 letech se Gabrielle změnila z někoho, komu po celou dobu dospělosti tvrdí, že nemá nárok získat zaměstnání, v hrdinku, která se odvážila otevřít jedno intelektuální tabu.
Napsal o ní list Le Monde, Figaro, politický zpravodajský časopis Le Point a objevila se v nejvýznamnějších francouzských televizních pořadech. Zavolala jí radní z úřadu pařížské starostky Anne Hidalg, aby se zeptala, jestli by Gabrielle nemohla uspořádat první pařížský Den proti fatfobii – strachu z obézních lidí. Uzavřela smlouvy na scénář k filmu a na román. Napsal o ní italský časopis Vanity Fair a chystá se italské vydání její knihy.
Co je ale nejdůležitější – tato kniha poprvé ve Francii otevřela diskusi o tom, co to znamená být v této zemi tlustý. „Rozhodla jsem se ji napsat,“ říká Gabrielle, „protože jsem se už nechtěla omlouvat za to, že existuju. Ano, počet obézních lidí se za posledních deset let zdvojnásobil. Ale to neznamená, že budeme obézní lidi diskriminovat, říkat jim, že nemůžou pracovat a urážet je.“
Gabrielle se na sebe ještě před šesti měsíci nemohla ani podívat. A proto se na chvíli, kdy se ocitne ve světle reflektorů, začala připravovat. „Můj nakladatel mi řekl: ‚Budete v televizi a bude to pro vás těžké.‘ A proto jsme s kamarádkou začaly pořizovat moje fotografie v bazénu, abych se dokázala smířit s tím, jak vypadám v plavkách.“ Na francouzských plážích od lidí kolem sebe slyšela znechucené poznámky typu: „Prosím, oblečte se.“
Minulý týden dostala e-mail: „Drahá Gabrielle, po vysoké škole jsem začala pracovat u Diora, kde jsem nyní v hodně vysokém postavení. Ženami jako vy jsem celý život opovrhovala; moje matka byla tlustá celý život. Ale teď je v nemocnici a umírá. Dala mi vaši knihu a já jsem poprvé v životě pochopila, jak se asi musela cítit. Děkuju vám.“
„Připadá mi to šílené,“ poznamenala k tomu Gabrielle se smutným a trochu bezmocným výrazem. „Myslím to, že si lidé musí přečíst mou knihu, aby začali akceptovat lidi s nadváhou. Je mi hrozně líto, když mi chodí zprávy, jako byla tahle.“
Ale zdá se, že Francie přesně takovou knihu potřebovala. Přestože je ve Francii diskriminace na základě fyzického vzhledu nelegální, její práce ve škole skončila kvůli její váze. Po rozpačitém seznámení ona „nepříjemná“ učitelka představila Gabrielle třídě šesti autistických dětí slovy: „Tady je sedmá handicapovaná osoba v místnosti.“
Pravidelně Gabrielle vyčítala, že se moc potí. A ředitel školy Gabrielle řekl: „Jestli s vámi má problém, pak já taky.“
Dodal, že děti, kterým má pomáhat jako asistentka, jsou nyní dvakrát stigmatizovány – protože jsou autistické, a protože je učí tlustá učitelka. Dostala 30 dní, aby dokázala, že má „dost motivace“ – tedy zhubla.
A pak musela odejít. Proč nehnala školu k soudu? Bála se, že jí nikdo neuvěří.
Setkala se s tím přece už tolikrát. U gynekologa, který si stěžoval, že „tam“ má tolik tuku, že nic nevidí. U kolegy, který popřel, že ji sexuálně obtěžoval, s argumentem, že má „doma mnohem hezčí ženu, tak proč by měl zkoušet znásilnit tu tlusťošku“? A u policistů, kteří jí řekli: „Máte právo si stěžovat, ale radíme vám, abyste to nedělala, protože soudní tribunál nebude na vaší straně.“
