Jak poznat lháře bez detektoru lži
Všichni neustále lžeme. Ano, dokonce i vy. Americký profesor Timothy Levine, který se více než 20 let věnuje výzkumu lhaní, zjistil, že lidé řeknou průměrně každý den dvě lži. A americký výzkumník Robert Feldman odhalil, že když se potkají dva cizí lidé, jsou schopni říct tři nevinné lži během prvních deseti minut, napsal zpravodajský server The Sun.
Když kolegyni řeknete „Jsem v pořádku“ poté, co jste 20 minut proplakala na záchodě, je to nevinná lež. Jistě, nedá se srovnávat s prohlášením „S tou ženou jsem neměl sexuální vztah“, což je jedna z nejslavnějších lží všech dob, z níž byl svého času usvědčen tehdejší americký prezident Bill Clinton. Ale také to není pravda, že?
Říct lež je jenom polovina příběhu – tou druhou je poznat, když vám někdo lže. A to je nesmírně těžké, i když si „každý myslí, že dokáže poznat lháře“, řekl irský forenzní psycholog Mike Berry. Studie zjistily, že dokážeme odhalit jen 48 až 60 procent lží. A ti, kdo dosahují oněch 60 procent, jsou školení experti.
„Nevinné lži se obvykle říkají kvůli navázání či udržení kontaktu,“ říká britská klinická psychoterapeutka Jerilee Claydon. „Základní lidskou vlastností sloužící přežití je udržování vztahů, a pokud se zdá, že pravda nefunguje, pak se často uchylujeme ke lžím,“ doplňuje.
Jejich cílem může být například ochrana vlastních nebo cizích pocitů, anebo udržení svého společenského statusu – ano, včetně oněch vzkazů na sociálních sítích, jak si užíváte tu nejlepší dovolenou na světě, přestože je naprosto příšerná.
„Kolik rodičů už lhalo vlastním dětem ohledně jejich uměleckých schopností, ve stylu ‚Ano, opravdu to vypadá jako tatínek!‘, přestože kresba připomíná spíš autobus?“ ptá se Berry a dodává: „A někdy lžeme proto, abychom lidem řekli to, co chtějí slyšet. Například že jejich milovaný psí mazlíček umřel po sražení autem okamžitě a vůbec netrpěl.“
Pokud přijdete na to, že vám někdo říká podobný typ nevinné lži, zkuste zjistit příčinu. Stydí se? Je nejistý? Nebo se bojí odhalit pravdu? Pak ho možná lépe pochopíte. Nikdy ale neopakujte tutéž nevinnou lež někomu, kdo potřebuje neustále dokola ujišťovat, že „ne, nemá v té sukni velký zadek“. A nikdy nelžete o věcech, které by mohly být nebezpečné, jako „Ano, měla jen jednu skleničku vína“, když víte, že dotyčná není ve stavu sednout za volant.
Jinou kapitolou jsou notoričtí lháři, kteří si jednoduše nedokážou pomoci a musí lhát, byť by to znělo jako sebevětší fantazírování a mohli se tím zesměšnit. Vezměte si například tvrzení Donalda Trumpa, že na jeho inauguraci přišlo víc lidí než na Obamovu – což vyvrátilo prosté srovnání fotografií.
Nutkaví lháři podle odborníků obvykle škodí jen sami sobě – pokud se nedostanou na pozici, kde disponují ohromnou mocí. I v případě notorického lháře je dobré identifikovat důvod, proč vykládá lži. Pokud odhalíte jeho slabé místo, můžete získat větší páku, s jejíž pomocí jeho lži vyvrátíte. Například bezuzdné chvástání je často známkou vlastní nejistoty.
Od notorických, kompulzivních lhářů se liší lháři patologičtí, kteří jsou chladní, vypočítaví a lžou kvůli konkrétním, sebestředným cílům. Často jsou označováni také jako lháři psychopatičtí – působí okouzlujícím dojmem, jsou důvěryhodní a egoističtí. Chybí jim poctivost a využívají toho k vlastnímu prospěchu. Jedním z takových lhářů byl například Frank Abagnale, kterého ztvárnil Leonardo DiCaprio ve filmu Stevena Spielberga Chyť mě, když to dokážeš z roku 2002.
Tento typ lhářů byste se nikdy neměli snažit sami napravovat. Patologické lhaní může být symptomem poruchy chování či osobnosti, která vyžaduje odpovídající psychologickou pomoc.
