Intrestellar: Velkolepá podívaná, která zavaří mozkové závity
Jsou tvůrci, jejichž každý další film představuje filmovou událost. Christopher Nolan si tuto pozici vydobyl poctivou filmařinou, která je tak rafinovaná, že dokáže „větší myšlenky“ chytře kloubit do mainstreamových blockbusterů, aniž by to působilo nepatřičně. Bylo to tak s Batmany, s Inception a teď i s Interstellar.
Interstellar je v tomto směru asi nejvíc obnažený, a možná to je důvod, proč se divácká odezva dělí na totální nadšení a zklamání a proč se někteří lidé předhánějí ve velkohubých prohlášeních o doposud „nejhorším filmu Christophera Nolana“. Interstellar je bezesporu Nolanovým nejambicióznějším filmem a jistě není bez chyb a neduhů, nicméně vzhledem k režesérovým kvalitám a dosavadním výsledkům, i kdyby to nakrásně byl jeho nejhorší film, hravě strčí do kapsy většinu mainstreamové produkce. Důvod? Nebojí se vás nechat přemýšlet.
Interstellar je v prvé řadě svatým grálem všech nadšenců do teorií černých i červích děr, teseraktů a cestování časem. Na to, abyste si Interstellar užili, nemusíte být nutně geek nebo nerd, ale co si budeme povídat – není to v tomto případě tak úplně na škodu, protože Interstellar zkrátka je komplikovaný. Přišla vám architektura snů v Inception složitá na pochopení? Interstellar vám zavaří mozkové závity ještě víc. A to už je co říct.
Důležité na Interstellaru ale je, že je to – jako skoro vždy v případě Nolana – odvážný film, který důvěřuje divákovi a nedává mu všechny informace a odpovědi zadarmo. Divák se muisí aktivně zapojovat a být v pozoru. Pokud Inception posunul naši „realitu“ do jiné dimenze a nabídl svébytný svět s pravidly, Interstellar je v tomto směru ještě daleko progresivnější, doslova rozšiřuje obzory a velmi efektně vizualizuje teoretická východiska kvantové fyziky. Podobně jako v jiných Nolanových filmech je to ale nakonec vědou nekvantifikovatelná emoce – láska, která v určité části získává navrch. Pro někoho může být ve filozofujících dialozích možná až moc tematizovaná.
Nolan ale nikdy neměl problém jít naproti lehkému patosu a melodramatu, takže proč mu to teď vyčítat. Zatímco netopýří příspěvky ve filmech Batman začíná, Temný rytíř a Temný rytíř povstal je schovaly v hávu superhrdinského žánru, kde tolik neruší, protože je divák svým způsobem vyžaduje, Interstellar provokuje právě svou epičností a snahou promlouvat velké myšlenky o civilizaci a světě jako celku, kde se melodrama tolik nenosí.
Interstellar je ve finále epickým filmem, jejž je ale zároveňm zvláštní tím, jak je komorní a „minimalistický“. Skutečnou páteř filmu totiž tvoří nakonec obyčejný vztah otce a dcery, jejich přibližování a oddalování v čase i prostoru. Na to můžeme pod silou monumentálních záběrů vesmíru v IMAXU lehce zapomenout.