IAMX: Můžu být perverzní pošahaný exot a zároveň rozumný člověk

Do Prahy se 10. října vrací excentrický muzikant Chris Corner. Se svým projektem IAMX v kubu SaSaZu naživo zahraje písničky z poslední desky Kingdom of Welcome Addiction. V telefonickém rozhovoru mluví o tom, jak moc rád má filmy, pohádkovou atmosféru, ale také o tom, jak důležité jsou pro něj dobré texty.

Do Prahy přijíždíš se svým posledním albem Kingdom of Welcome Addiction, které se podle mě trochu liší od typického IAMX zvuku. Souhlasíš? Byl to záměr, nebo to vyplynulo přirozeně?
Byl to záměr. Trochu jsem začínal mít pocit, že jsem tvrdou stránku IAMX vyčerpal. Chtěl jsem se vrátit k mým měkčím, citlivějším kořenům, prozkoumat emocionální stránku IAMX. Myslím, že tohle album je víc organické a emocionální.

Když jsem slyšel desku poprvé, pomyslel jsem si: „Je to dobrý, ale nic extra.“ Teď si ale myslím, že tohle album je definitivně „grower“. S každým dalším poslechem jsem byl víc a víc nadšený ze zvuku a textů.  Ale co mám na tvé muzice nejradši, to je skvělá atmosféra, která z ní přímo sálá.
To je zajímavý, jak říkáš, že napoprvé tě deska moc nedostala. Takhle já se totiž snažím muziku dělat.
Rád si hraju s různými vrstvami, dávám si záležet na detailech. Proto asi chvíli trvá, než se do písničky člověk dostane. Myslím ale, že je to takhle lepší. Člověka to k muzice víc připoutá a doufám, že hudba má pak díky tomu i delší „životnost“. Trávím spoustu času ve studiu, kde vymýšlím nové zvuky a hraju si s atmosférou, protože když se člověk zamyslí, moje  písničky jsou vlastně hrozně jednoduchý. Od zbytku klasickýho popu se ale liším právě atmosférou nebo texty.

Co do atmosféry a textu mi přijde skvělá My Secret Friend. Líbí se mi ta „pohádkovost“, kterou z ní cítím. Máš ty vlastně na desce nějakého osobního favorita?
No, momentálně to rozhodně není My Secret Friend, protože jsme k téhle písničce právě dotočili videoklip a jak ji člověk poslouchá pořád dokola, má jí až po krk.
Ale tvoje myšlenka s  pohádkovostí je zajímavá, protože já vlastně IAMX vidím tak trochu jako pohádku. Rád lidi přenáším do jiných světů, i když jen s pomocí muziky anebo vizuálů. IAMX je něco jako Švankmajer – je to temný a špinavý, ale pořád v tom tak trochu cítíš animaci pro děcka.
Když se ale vrátím k My Secret Friend , myslím, že momentálně by mým favoritem byla The Stupid, The Proud, pravděpodobně nejvíce akustická skladba z alba. Nic moc se v ní neděje, má pomalé tempo, ale jde právě o ten text.

Říká se, že nejhorší noční můra pro spisovatele je prázdný papír. Platí to samé i pro hudebníky? Jakým stylem vlastně pracuješ? Píšeš texty pohodlně usazený ve svém křesle, nebo je spíš škrábeš po hospodách a kavárnách? Hodně píšu v hlavě. Na cestách nebo i na kole, rád se u toho pohybuju. Když pracuju na nové desce, je to, jako když dávám dohromady emocionální skládačku. Musím všemu dát nějakou strukturu. Jsem tak trochu „control freak“, takže přemýšlím nad hudbou, texty i performancí najednou. Je to docela chaos, ale mám to takhle rád, může se tak projevit moje podvědomí.
Myslím, že na desce jsou nejdůležitější dokončovací práce a pak taky texty. Dobrý texty jsou nezbytný pro intelektuální napojení se na lidi, co tvoje desky poslouchají. Chci je získat na svou stranu, možná je i trochu vyburcovat. Člověk si prostě musí hodně věřit. Já sám mám dny, kdy si jednou říkám, že je to úžasný, a pak zas, že to je totální srágora. Když se dostane člověk přes tuhle fázi, pak teprve může desku dokončit.

Poslechněte si IAMX

Čerpáš inspiraci ze skutečného života, nebo jsi prostě jen dobrý vypravěč?
Inspiruje mě vlastně cokoliv. Ironií je, že já vlastně už skoro neposlouchám žádnou muziku. Hodně mám z filmů, čerpám z mojí rodiny, od kamarádů. Do pásniček dávám i moje názory na náboženství nebo politiku. Všechno je to ale z mého pohledu. Je vlastně trochu zvláštní, že lidi uvádím do fantazie a do „pohádkových světů“, pro mě jsou to ale místa, kde bych asi dokázal žít. Takže je to vlastně realita.

V jednom rozhovoru si řekl, že při koncertech stojí na pódiu někdo jiný, ne Chris Corner. Není tahle hra někdy schizofrenní? A jak bys popsal sám sebe – toho, co nepředstírá? 
Tohle není tak úplně jednoduchá otázka. Já si nemyslím, že ten člověk na pódiu něco předstírá. Jen prostě zdůrazňuje některé části mojí osobnosti a vyhání je do extrému. Kdybych měl na jevišti něco předstírat, přestal bych už dávno dělat muziku.
Tímhle způsobem ze sebe vydávám energii. Je to pro mě důležitý hlavně po úmorné práci ve studiu. To, co předvádím na pódiu, tedy v mnoha ohledech není žádné divadlo. Na druhou stranu je docela obtížné přepínat neustále mezi klidnou osobností a tou šílenou. Ano, může to být asi i schizofrenní, ale já už jsem si zvyknul. Mám štěstí, v životě takhle dobře balancuju. Můžu být směsicí perverzního, agresivního, pošahanýho exota a zároveň člověkem, který se v reálu dobře ovládá a je rozumný.

Příliš se neví, že jsi složil i hudbu k filmu Sky Fighters: Akce v oblacích. Jaké to bylo?
To, co jsem dělal, byla vlastně kombinace sound designu a písniček, který jsem pro film napsal. Písničky byly hlavní, ale dělal jsem třeba i hudbu mezi scénami.

Vyšla ta instrumentální část někdy oficiálně na CD?
Ne, vlastně ne. Vyšlo jen písničkový album.

Takže kdyby to člověk chtěl slyšet, jediná možnost je sehnat si film na DVD.
Přesně tak. A všechno, co tam uslyšíš, je převážně moje práce. Chtěli po mně hlavně písničky, takže jsem vlastně nakonec psal jako by nový album. Ale bylo dost nevšední, což je super. Prostě přišli a řekli: „Chceme tenhle typ písničky. Dokážeš to?“ A já na to: „No, uvidím, co se s tím dá dělat.“ Při práci jsem byl uvolněný, nemusel jsem si dělat zas takovou hlavu z toho, co píšu. Pořád jsem to byl já, ale takový jednodušší, Pravdou ale je, že kdybych měl nco podobného dělat znovu, vybral bych si něco sofistikovanýho.

Třeba? Jaké filmy jsou podle gusta Chrise Cornera?
Mám rád umělecké filmy. Fellini, Tarkovský, Švankmajer. Švankmajera považuju za génia. To, co mi dneska u filmů chybí, je intelektuální hloubka. Mám rád filmy, které mají myšlenku a zároveň mě dokážou stimulovat i vizuálně – právě něco jako Tarkovský.  

Takže by tě bavilo třeba dělat jen instrumentální hudbu?
Jo, určitě. Já  pracuju hodně vizuálně. Když dělám písničku nebo přemýšlím nad emocemi, které do ní chci dostat, všechno si představuju v obrázcích. Dovedu si představit nejen to, že budu psát filmovou hudbu, ale i to, že budu sám točit filmy. Hodně vizuálů na koncertech si dělám sám. Film je můj velký koníček a jako další krok v mé kariéře bych chtěl začít točit právě filmy. Samozřejmě v kombinaci i s muzikou.

V České republice jsi docela populární. Pokud se nepletu, než jsi se rozhodl usadit v Berlíně, uvažoval si chvíli i o Praze. Předpokládejme, že Berlín je out, že už to není tak příjemný město pro umělce. Byla by Praha pořád ve hře?(smích). Rozhodně! Myslím, že Česká republika je úžasná. Tehdy to bylo těžký rozhodování. Vybíral jsem mezi pěti městy – Prahou, Berlínem, Bruselem, Vídní a Tokyem. Nakonec jsem zvolil Berlín, protože je tam levno a znal jsem tam hodně lidí. Ale Prahu bych rozhodně zvažoval i teď. Češi moji muziku dobře přijímají a rád se tam vracím. Určitě by bylo super bydlet tam a pracovat – mít další útočiště.

Díky za rozhovor, Chrisi. Uvidíme se na koncertě v Praze. V SaSaZu.
Jasně, myslím, že se to tak jmenuje. Už si tam byl?

Byl. Abych pravdu řekl, zdá se mi to tam trochu „posh“.
(na chvíli se zarazí) Vážně? No, tak to tam trochu zaneřádíme.

Poslechněte si IAMX