Hřebejkova Kawasakiho růže je jako nejtěžší (a hezká) skládačka origami
Když se řekne nový film autorské dvojice Hřebejk – Jarchovský, většina diváků si dopředu udělá obrázek. Buď se těší na další hladivou českou komedii, anebo se povýšeně ušklíbne a zamumlá cosi o kýči. O filmu Kawasakiho růže ale tvůrci tvrdí, že je jiný než jejich předchozí filmy. Mají pravdu?
Hlavní postava, psychiatr a disident z minulého režimu Pavel Josek (Martin Huba), se chystá obdržet celoživotní cenu Paměť národa. Tým 
dokumentaristů o něm k této příležitosti začne natáčet film a v průběhu natáčení se zjistí, že tento laskavý, zásadový muž možná skrývá nějaké tajemství ohledně spolupráce s StB. Situace je o to zamotanější, že motiv lásky, zrady a odpuštění prorůstá napříč rodinou. Mikrosvět jako obraz makrosvěta.
Sympatické tváře
Diváka jistě příjemně překvapí herecké obsazení. Tvůrci opustili prověřenou partu a vydali se hledat do jiných vod. Lenka Vlasáková postavě Pavlovy dcery Lucie vdechla neokázalou hloubku a estébák v důchodu ztvárněný Ladislavem Chudíkem přimrazí svým projevem diváka natolik, že ihned zapomene na nálepku doktora Sovy. Všichni dohromady tvoří kompaktní celek – a právě to je jedna z Hřebejkových silných filmových stránek; režisér dokáže vytvořit nenásilnou, realistickou síť mezilidských vztahů, se všemi zamlčenými křivdami, mravenčím pinožením i citovými výkyvy.
Podívejte se na ukázky z filmu
http://www.youtube.com/watch?v=HhsWB4tpMHc
Mezi řádky tu čteme: Kdo jsi bez viny, hoď kamenem. Film otevírá témata paměti a její ztráty, milosrdných lží, viny a odpuštění. A tvůrci dokazují, že je možné vyhnout se patosu i ironickému šklebení. Když Pavel Josek recituje Skácelovu báseň o tom, že každý má na sobě kus viny, odpoví na to realisticky jeho manželka: "To je patetický, to by lidi nepochopili.“ A doporučí mu, ať pro svou děkovnou řeč vymyslí něco jiného. Emoce básně ale ve filmu zůstává, a takových momentů sníměk obsahuje ještě několik.
Ani v Kawasakiho růži se ale Hřebejk nevyhnul klišé o volném západním světě bez předsudků, který staví do protikladu k všeobecnému marasmu v české kotlině. Scéna ze Švédska, kam utekl sochař Bořek (Antonín Kratochvíl), jako by z oka vypadla australským scénám z předchozího Horem pádem, a ve své naivitě, že na západ od Rozvadova všichni lidé bratři jsou, působí trochu legračně.
Náladu snímku dobře dokresluje kamera Martina Šáchy v šerosvitných kompozicích, v některých momentech jako malovaných Rembrandtem, v hudební složce pak zní árie Georga Fridricha Handela. Emočně vypjaté obrazy ale tvůrci vyrovnávají humorem, v čemž tkví druhá silná stránka Hřebejka a Jarchovského; dokáží napsat slovně dobře vypointovanou scénu. A tak bohudík nedostáli svému slibu, že se jedná o čisté, žánrově nemíchané drama.
Hřebejkovy dobré stránky zůstaly
Kawasakiho růže je nejtěžší origami, jaké lze složit z papíru. Podobnost se skládankou je ve způsobu vyprávění, kdy za hlavního hrdinu, kterému skvělý Martin Huba vtiskl eleganci a unavenost životem, vlastně mluví postavy okolo něj.
Příběhů najdeme v Kawasakiho růži hodně, některé silné, jiné nedotažené – například japonský kamarád sochaře Bořka, který by měl vyznít jako zrcadlo příběhu psychiatrovy dcery Lucie, působí spíš jako mimovolný motiv.
Z klasického Hřebejka tu nicméně zůstaly silné stránky, horších naopak ubylo. A filmový formát jim sluší.
Kawasakiho růže
ČR, 95 minut
Hrají: Martin Huba, Lenka Vlasáková, Daniela Kolářová, Milan Mikulčík, Antonín Kratochvíl, Petra Hřebíčková
Režie: Jan Hřebejk
Premiéra: 21. prosince 2009
Podívejte se na fotky z Kawasakiho růže
