Honza Homola z Wohnout: Baví mě všechno. Ale nesnáším rutinu

Nejraději prý Honza Homola, kytarista kapely Wohnout, dělá věci, které nikdy před tím nedělal. Do téhle kolonky spadá i práce na aktuální druhé řadovce Čarovánky. „Chtěl jsem propojit kytaru s nástroji, se kterými se běžně nesetkává. Pořád se mi zdálo, že jsem na hraně, že by to nakonec mohlo, ale i nemuselo fungovat, což bylo krásný vzrůšo,“ říká muž mnoha řemesel, který se právě vrátil z dovolené na Kubě.

Jak jste se měl, Honzo, na dovolené? 
Tak všelijak. Jezdil jsem po Kubě s báglem na zádech a snažil se najít odpověď, proč se mi ta země nelíbí. Hledal jsem světlo v monotónní šedi malovoný Castrovým tvrdě socialistickým štětcem a místo něj našel jen pár zajímavých věcí, které sice stojí za pozornost, ale i tak mi byly malou záplatou na velkou díru. Cestování je mým velkým koníčkem, takže téhle zkušenosti rozhodně nelituju. A musím pochválit tamější kafe a rum. 

Před cestou na Kubu jste vydal sólovou desku Čarovánky. Ještě nejsou na světě ani měsíc a po internetu už koluje kuriózní historka o tom, jak jste si před nahráváním vážně prořízl prst. Jak přesně k úrazu došlo?
Měl jsem v průběhu nahrávání úrazy dva. Jeden jsem si uhnal při dálkové cyklistice, druhý jsem si vyrobil elektrickým plotořezem, který mi málem amputoval prst. Tyhle dvě zdravotní komplikace mi vstoupily do cesty nečekaně, ale já se nahrávání nechtěl vzdát. Musel jsem přistoupit na kompromisy a Čarovánky se mi tak podařilo dokončit až o rok později, než jsem původně chtěl. 

Poslechněte si Honzu Homolu v YouRadiu

Vnímáte své zranění jako hendikep? Přece jen necítit prst na strunách musí být zvláštní.
Prst necítím a pravděpodobně to tak už zůstane. V momentě kontaktu se strunou mi proříznutým ukazováčkem projede taková zvláštní brnivá vlna, která není moc příjemná. Myslím, že tenhle hendikep odstraním spíš v hlavě, což se už docela daří. Dopadlo to ale dobře a prstem můžu hýbat, což je dost motivující. 

Druhou sólovku jste si natočil pro radost. A stejně jako Kocour v troubě Tomáše Hajíčka z Krucipüsk je i vaše deska odlišná od repertoáru domovské kapely. Máte s Čarovánkami nějaké ambice?
Čarovánky jsem si natočil z čiré radosti. Bavil mě proces od skládání textů, hudby, domácího nahrávaní, produkce a míchání, výroby obalu až po odeslání do světa. Bavilo mě projít si celým tím procesem a osahat si tak všechny schody vedoucí k výsledku. To byla hlavní ambice celého projektu. 

Desku jste natáčel v pohodlném prostředí domova. Nesvádělo vás to k lenosti?
Nesvádělo, protože si nad sebou dokážu držet bič. Ale ten vlastně ani nepoužívám, protože mě všecko ohromně baví. Nejraději dělám věci, které jsem předtím nikdy nedělal, a jsem hrozně napnutý z výsledku. Děsí mě rutina. 

Čarovánky jsou z velké části instrumentální. Jak vynikají nad ostatními instrumentálními nahrávkami? Proč by měli lidé v obchodě sáhnout zrovna pro ně?
Čarovánky jsou album bez jasného tahu na branku, bez prvoplánových motivů. Snažil jsem se napsat písničky pro zaposlouchání, ne pro oslovení mas. Mám rád, když je všecko schovaný pod polštářem, když člověk ulehá a něco ho zatlačí pod hlavou, pak se teprve podívá. Miluju druhoplánovost. 

Novinka je postavená na hostech. Chtěl jste si dát tentokrát od zpěvu pauzu?
Jsem si moc dobře vědom, že můj zpěv není nic extra. Dokážu možná zpívat čistě, ale necítím se u toho tak přirozeně jako u kytary. Čarovánky jsem dal ale hostům z jiného důvodu. Chtěl jsem propojit kytaru s nástroji, se kterými se běžně nesetkává. A tak jsem hledal. Pořád se mi zdálo, že jsem na hraně, že to nemusí fungovat a nepovedete se to, což bylo krásný vzrůšo. 

Mimo hudby se věnujete psaní, fotografování, kreslení, grafice a také hodně cestujete. Co vám jde ve vašich očích nejlépe?
Kreslení byl můj původní životní záměr a mrzí mě, že na něj nemám moc času. Fotografuju, jen když mám zrovna záchvat zvěčnovatovitosti, což bývá párkrát do roka. Počítačová grafika je moje profese, které je mi už téměř dvacet let zdrojem peněz. Psaní beru jako útěk od všech ostatních činností a cestování je droga, bez které nedokážu žít. Nejlíp mi ale jde houbaření. A nejhůř zvládám běžné věci, jako je úklid auta, nebo být na signálu; nikdo se mi nikdy nemůže dovolat.

Zdá se, že kvůli výše zmíněným aktivitám musí mít váš den minimálně 52 hodin. Stíháte to opravdu všechno tak snadno, jak se zdá?
Myslím, že jo. Jsou období, kdy se možná hroutím, když se blíží termíny odevzdání, ale jindy mám zase volněji a zvládám i pravidelně jíst. Mám rodinu, takže veškerý čas dělím mezi ni a práci. Dříve jsem běžně dělával do pozdních nočních hodin a ráno už zase seděl u počítače, málo jsem spal a uhnal jsem si zdravotní problémy. Teď se snažím nedevastovat se tolik, protože každodenní pytle pod očima jsou dost hnusný.

Léto je sice ještě daleko, ale stačil jste už přemýšlet o tom, zda-li s písněmi z novinky vyrazíte na festivaly? Nebo se v tomto období raději budete držet Wohnoutů?
Wohnout jsou číslo jedna! Je to věc, která drží sedmnáct let v nezměněné sestavě, a pořád nás hrozně baví. Hrajeme hodně, takže na osobní koncertování mi moc času nezbývá. Hrál bych rád, je ale otázka, jak to v budoucnu do sebe zapadne. Zvažujeme jarní natáčení nové wohnoutí desky, takže veškerá kreativita se teď ubírá tímto směrem. 

Na svých stránkách jste se zmínil, že po vydání Čarovánek budete „čas věnovat se dalším věcem“. Už máte v plánu něco konkrétního?
Krom desky Wohnoutů mám v hlavě plán, který zrealizuju až po jejím vydání. Nechci říkat, co to bude, protože když se na to pak vykašlu, nebudu muset nic vysvětlovat (směje se). Taky mám v počítači hotovou krátkou knížku i s ilustracemi, ale už rok váhám, co s ní. Možná jí časem taky pošlu do světa, zatím ale nevím, jakým způsobem. 

Sledujete prezidentskou volbu? Neunavuje vás mediální prezidentská masáž?
Sleduju ji, ale od Nového roku jsem byl pryč, takže první kolo mi uniklo. Teď volit určitě půjdu, neb výsledek prvního kola nebyl valný.