Hankovy štěky: Jak mě po dlouhé době odtáhla panička na cvičák
Co jsme se odstěhovali před dvěma lety na vesnici, mám docela klid. Předtím to byla samá drezura, připínání na vodítko a hlavně cvičák.
Každý víkend jsme s paničkou trávili spojení dvěma konci vodítka. I když jsem divoch a často to tak nevypadá, rád se učím. Ne všechno mi jde na výbornou, to přiznávám. Rozhodl jsem se na cvičáku třeba neštěkat (i když doma řvu pod okny od rána do večera tak urputně, že kvůli tomu panička musela koupit dům na vesnici) a nevydržet zůstat klidně sát na povel “stůj”.
Poctiví venčitelé
V Praze se můžete s pitbullem buď vyblbnout na cvičáku, nebo neustále řvát na lidi před vámi, aby si laskavě zapli Punťu na vodítko, i když je to hodný pejsek. Na vesnici je ale klid. Je tady možné jít lesem nebo k vodě, aniž by se panička třikrát pohádala a dvakrát dostala infarkt. Cvičák jsme tedy nechali za sebou a začali žít jako poctiví venčitelé.
Jenomže v sobotu při venčení se nám stala taková nemilá věc. Panička potkala sousedku, která má chovatelskou stanici. A domákla se, že navíc vede cvičák hned o vesnici vedle. A co čert nechtěl, lekce byla zrovna v neděli ráno. Trochu jsem doufal, že paničku sobotní večer zničí natolik, že mě nechá spát, ale ona mě před osmou naložila do auta a jelo se.
Neodradilo ji to
Hezky jsem předvedl, jak neumím stát, nevydržím ležet a začnu se válet po zemi a zabodoval jsem s předstíráním, že mě baví agility, abych jim mohl roztrhat plastový tunel. Jsem se svým výkonem, vám povím, velmi spokojený.
Jenže ani to paničku bohužel opět neodradilo a vypadá to, že mě zas bude jezdit o víkendu peskovat. Ať žije oboustranné psychické vyčerpání!
