Hankovy štěky: Teorie vs. realita výcviku
Baví mě trénovat povely a různé výzvy. Ale někdy je to, jako když se tlusté děcko snaží tancovat balet. Já i panička vidíme, že to tak úplně nejde, ale stejně to děláme, alespoň pro radost.
Existuje seznam psí plemen, na kterém je uveden počet opakování povelů, po němž si povel zapamatujeme a poslechneme sami od sebe. Na předních příčkách učenlivosti jsou mimo klasik, jako je německý ovčák nebo border kolie, i plemena jako pudl nebo motýlek (teda papillon, promiňte). Těm stačí povel zopakovat pětkrát. Tsss, elitářští vlezdoprdelkové…
Já v tom seznamu nejsem, protože nejsem oficiálně uznané plemeno. Ale dejme tomu, že jsem něco podobného jako staford. Má mi stačit zopakovat povel maximálně pětadvacetkrát. Pak prý poslechnu ze sedmdesáti procent. Když se to panička dozvěděla, upadla do deprese. Bylo totiž jasné, že já jsem v pohodě a všechno kazí ona. Ne asi.
Ale musím uznat, že co mi přijde logické a tak úplně neomezuje mou divokost a svobodu, zvládnu stejně rychle jako kolegové ovčáci. Stačilo mi jen čtyřikrát ukázat, kde mám stát, když se na úzké cestě vyhýbáme cyklistovi. A stačilo mi asi jen 30krát hodit klacek, abych pochopil, že je jednodušší ho nosit zpátky.
Chození u nohy a čekání před obchodem nebo kdekoliv jinde vleže jsme zkoušeli za celý můj život na různé způsoby asi 500krát. Stejně kdyby si někdo pískl nebo nedej bože hodil míček, hned to jdu řešit. Panička na mě taky může tisíckrát řvát, že jí nemám stát svou špinavou nohou na její čisté botě. Stejně chodí do práce jak prase.
Chci jen říct, že by bylo fajn, kdybyste po yorkšírovi nechtěli, aby spal venku v kotci a sejmul dvoumetrového chlapa, a od barzoje nečekali, že s vámi udělá nejvyšší zkoušky poslušnosti. Můžete nás mlátit, řvát na nás a zavírat nás, kam chcete. Copak vám šlo ve škole všechno, co vás nebavilo? Takže až se příště budete vztekat, vzpomeňte si, jak vám šel třeba šplh. Taky brnkačka?
