Hankovy štěky: Proč nás s paničkou ničí pobyty mimo domov
Navzdory tomu, co se o pitbullech traduje, jsem veskrze neškodný. Nevrhnu se sám od sebe na vaše dítě nebo psa, abych je sežral. Večer na mě v misce čeká maso, které už nepiští. Ale jakmile máme s paničkou delší dobu fungovat na otevřeném prostoru obklopení cizími lidmy, stane se ze mě osobní strážce a z ní Whitney Houston.
Jenže Kevinu Costnerovi se dostalo toho luxusu, že chvíle napětí prokládal okamžiky, kdy se s jeho svěřenkyní zavřel v samostatné místnosti, kde si oba oddechli. No a taky ty další věci, které jsou mezi mnou a paničkou nemyslitelné. Jenže já ani panička jsme o víkendu na chatě s čtrnácti cizími lidmi tu možnost neměli.
Až na místě jsme zjistili, že prostranství, které máme obývat, není oplocené a pokoj, ve kterém musíme přežít, je průchozí. Při pobytu venku mezi lidmi, kteří si nedali říct a neustále mě pobízeli k akci, jsme s paničkou hráli přetahovanou a později v noci pak olympiádu ve skocích z gauče. Ve všem jsem byl samozřejmě pár kroků před paničkou, a to doslova. Jak bych taky mohl být v klidu, když paničku tento pobyt mimo domov dostal tak daleko z komfortní zóny, jak jen to bylo možné, a vodítko mezi námi udělalo spolehlivý emoční most.
Hlídací panička
Nejsem pudl ani jorkšír. Když mě budete rozvášňovat a provokovat, rozdivočím se na takové obrátky, že vám roztrhnu bundu, podrazím nohy a oslintám obličej, a to v takové rychlosti, že ani nestačíte říct sedni. Jenže některým lidem se to prostě nedaří vysvětlit, což si já samozřejmě užívám, ale paničku to ničí, protože musí neustále hlídat nejenom mě, ale i všechny lidi okolo, což je podstatně těžší, je-li na místě i alkohol.
Druhou noc už jsem věru nevěděl, koho chci přivítat a koho odehnat, tak jsem raději štěkal a skákal po všem. Nebudu vám lhát, jsem vyčerpaný. Už přece jenom nejsem nejmladší a neodpočinout si dva dny a dvě noci pro mě už není žáná legrace. Nemám pro vás proto žádnou fotku z mého běsnění (kdo by to fotil, když panička běsnila se mnou?), ale naopak z toho, jak jsem konečně na páníčkově polštáři, prdím paničce do obličeje a je klid.
Kouzlo rutiny funguje bezpečně
Jako zodpovědní zástupci svého druhu s Pepper milujeme především rutinu. Mezi lidmi i tak panuje všeobecné přesvědčení, že jsme my psi hladoví po nových místech a zážitcích.
Jenže mně je úplně jedno, jestli jdeme do lesa dva kilometry od našeho domu nebo na druhý konec republiky. Chci mít svůj míček, svou paničku a svou svobodu. A to funguje především doma, kde nečekají nástrahy, protože všichni ví, co ode mě čekat. A mám pocit, že se zase dlouho s paničkou nikam dál něž k rybníku a po okolí nepodíváme.
