Hankovy štěky: Proč má láska k vodě ničí ostatním život
Nemyslím tím samozřejmě tu v misce. Tu potřebuji, ale přehnané citové pouto k ní nemám. Což se nedá říct k většímu objemu vody v bazéně, rybníku, řece nebo jezeru. Tu miluji k zbláznění!
Dodnes si pamatuji na svou první koupačku. Byli jsme s paničkou u jezera na Mácháči. Jako malý jsem z vody měl přirozený respekt. Pak do ní skočila panička a já si říkám: “Proboha! Vždyť nemá mezi prsty blány! Ona se utopí! Musím za ní!” Chvíli jsem pobíhal kolem břehu a pak s nasazením vlastního života hupsnul za ní. Poškrábal jsem jí celá záda a zjistil, že umím plavat. A bylo to boží!
Další setkání s vodou byla víc než pozitivní. Po cestě na cvičák teče Vltava. Po té dřině tam mám dovoleno skočit do vody, doplavat doprostřed toku řeky a nějakou chvíli plavat proti proudu.
Po všech těch krásných chvilkách u vody, stala se moje láska k ní takřka fanatická. Je mi jedno, jestli je k tomu, abych se k ní dostal, třeba překousat vodítko, přerazit paničce páteř nebo zlomit strom. A nesnáším, když dvounozí plavou. Proto jsem dal páníčkovi čelo do lícní kosti. Aby si to pamatoval a laskavě zůstával jen tam, kam dosáhne.
Jakmile do něčeho smočím packu, je moje. Proto se snažím, pěkně vlnku po vlnce, celou Vltavu vypít. To s sebou ale nese jistá příkoří. Teda… pro paničku. Když se jí totiž podaří dostat mě lstí z vody, jsem napitý jak žok. Sotva se zvládnu doplazit domů. Pak mnou všechna ta voda proteče a to znamená, že po cca půl hodince plavání dalších šest hodin nepřetržitě čůrám. A je mi jedno kde. Ostatní psi nakonec tu vodu raději vyzvrací a ušetří tak svému páníkovi strasti s venčením. Já ne. Jednou je ta voda moje, takže půjde ven přes pindíka nebo vůbec!
