Hankovy štěky: Odjakživa milovaný pes versus adopťák
Od štěněte se mám jako prase v žitě. Neznám nedostatek masa, mazlení, bezpečí, lásky, tepla a měkkého pelíšku. V útulcích je ale spoustu pejsků, kteří to štěstí neměli. Myslíte, že si uvědomuji, že já to štěstí měl?
Já vím, že vy lidé si nás moc rádi polidšťujete a věříte, že si uvědomujeme, že jste nás zachránili. Ale není to tak úplně pravda. Dominantnější pes z útulku, který po pár týdnech zjistí, že doma není žádný vůdce smečky, se do role napasuje sám. A neříká si u toho: “Možná bych neměl toho člověka, co si mě vzal z útulku, kousat do zadku.”
My psi žijeme přítomností. Můžu potvrdit! Když se venčíme kolem útulku v Tróji, neříkám si: “Teď budu raději už hodný, protože takhle žít by pro mě bylo hrozné!” Prostě doma dělám bordel, štěkám, skáču a trhám jako obvykle a ani mě nenapadne, jestli to bude mít nějaké následky.
Pepper je z útulku. Nevíme, co zažila. Víme o ní jen to, co nám sama předvedla během těch pár měsíců, co je u nás. Je hodná a klidná. Ale ne proto, že je z útulku, ale proto, že je to pětiletá fena chrta. Ale stejně mají všichni za to, že já jsem rozmazlený fracek a Pepper zachráněná vděčná holčička.
Nikdo už neřeší, že, když venku prší a nechce se jí ven, nakadí a načůrá po celé chodbě. A ani to, že jakmile panička opustí místnost, zkouší sníst cokoliv, co je na stole, a to včetně naběračky nebo pánve. To já nedělám, protože odmalička vím, že se to nesmí. Jenže to nikdo nevidí…
V útulku je spousta hodných pejsků, o tom žádná. Ale když si jednoho vezmete, neočekávejte, že bude absolutně dokonalý jenom proto, že jste ho zachránili před osamělou smrtí za mřížemi. Prostě ho krmte, trénujte, milujte, případně uzdravte, a berte ho jako normálního psa.
