Hankovy štěky: Jarní procházka v Praze vs. mimo civilizaci
Jaro se nezadržitelně blíží a my s paničkou pomalu začínáme výletovat. Zatím jsme byli na dvou delších procházkách. Na jedné k ďáblické hvězdárně a na druhé ve Vodochodském lese. Tato dvě místa od sebe nejsou tak vzdálená, rozdíl mezi nimi je však značný.
Panička se na procházku k hvězdárně těšila po zimě tak moc, že celý týden nemlela o ničem jiném. Nakonec si ale vzpomněla, proč už na výlety do civilizace nejezdíme. První infarkt měla hned po vystoupení z auta, když k nám běželi nějací tři cizí psi. Jejich paničky z dálky křičely: „Nebojte! Oni jsou hodní!“ No jo, to je sice hezké, že jsou hodní, ale kdyby mi ty jejich mal0 échlupaté koule šly po balónku, taky jim můžu uhryznout hlavu. Takže panička divoce gestikulovala a hystericky řvala, ať si je zavolají zpátky.
Na stromě?
To se opakovalo několikrát. Na cestu zpátky k autu jsme zvolili méně frekventovanou trasu přes les. Paničce začínala zrovna povolovat zaťatá čelist, když někoho na celý les slyšíme řvát: „Broku! Ty zmr*e! Ke mně! Ke mně!!!“ Všichni jsme zbystřili smysly. Řvaní neustávalo. Šli jsme tedy co nejrychleji, abychom se vyhnuli neposlušnému psovi, který, podle naléhavosti v majitelově hlase, nebude zrovna kámoš, když tu se Brok vynořil z keře vedle nás. Obří kříženec nějakého loveckého plemene a molosoida na nás zůstal koukat. Panička mě držela mezi nohama, což bylo zbytečné, protože dokud žvýkám balónek, může mi celý Brok políbit třeba řiť. Panička ale přešla do ultrazvukové frekvence a ječela na páníčka, ať psa odežene. Brok naštěstí uměl počítat a došlo mu, že když půjde v jednom na čtyřčlennou smečku, nedopadne to dobře.
Když mi pak panička zapínala vodítko kvůli dalším psům na volno, nějak blbě jsem to pochopil a rozběhl se, jako bych byl na volno taky. Spálil jsem paničce ruku a málem zlomil prst. Vyslechl jsem si pak řadu nepříjemných nadávek, ale pejskaři okolo si spíš asi mysleli, že je to na páníčka, takže cajk.
Panička měla dost. Hrnula se k autu snad ještě rychleji než já. Vrchol byl, když zjistila, že má celou taštičku, kterou měla celou dobu na rameni, od hov*n, což bylo prostě fyzicky nemožné. Leda by ten hovinec někdo přilepil ke stromu.Takže jsme po cestě z procházky jeli pro alkohol a zbytek dne strávila kroucením hlavy nad sklenkou vína.
Druhá část
Jenže my ven chodit potřebujeme! Takže o týden později jsme zamířili z naší vesnice do Vodochodského lesa. Vyrazili jsme hned dopoledne a panička byla od probuzení v nervu z případných komplikací na procházce. Cesta vede kolem Vltavy až k přívozu, pak do lesa a z lesa pak polem zpátky k nám. Nad vodou byl ještě opar a slunce prosvítalo mezi stromy. Nikde ani noha. Cítil jsem, že panička má na duši konečně klid. Potkali jsme potom jen jednoho pejskaře se psem na vodítku. Pozdravili jsme se a šli dál. Vyšlapovali jsme si kopec domů pomalu a klidně dýchali. Panička po mě nevřískala, ani když jsem se začal válet v blátě.
Co na to říct, milí dvounožci. Buďte prosím i na procházkách v civilizaci ohleduplní. Je nezodpovědné nechat svého chlupáče běžet ke každému psíkovi a doufat, že se nic nestane. My se teda v Praze zase dlouho neukážeme, ale věřím, že nejsem jediný silný pes, který pro vašeho otravného psa stejného pohlaví představuje nebezpečí. A nejen to, v sázce je i duševní zdraví zodpovědných majitelů…
