Hankovy štěky: Jak zvládají psi lidský smutek?
Paníček už není páníček, je to jen cizí chlap. Panička zůstala sama a má jen nás. Samozřejmě se snažím dělat všechno pro to, abych ji v této těžké situaci co nejvíce podpořil.
V první řadě je třeba co nejvíc zlobit. Pak totiž nemá čas bulet a musí za mnou pořád někam vybíhat a sekýrovat mě. Taky na procházkách se ji snažím udržovat ve střehu, aby jen zamyšleně nekoukala do dálky, ale věnovala se své největší lásce. Tedy mé maličkosti.
Job 24/7
V noci ji musím pořád udržovat obklopenou svou nehynoucí láskou. Pořád se totiž budí. Jsem na ni pro jistotu neustále namáčklý. A asi je fakt smutná, protože i když jí zalehnu celou peřinu, nevyhodí mě. Jen se ke mně víc přitiskne. Kočky se mnou drží basu a taky se od ní nehnou. Někdy se sám sebe ptám, jak může vydržet spát celou noc v jedné poloze. Ale co jí zbývá, když ji blokují tři tvrdohlavá zvířata, že…
Aby věděla, že jsem neustále s ní, pronásleduji ji na každém krok a neustále koukám, jestli si nedává do tlamy něco otráveného nebo zase nepláče. A když ano, je nutné začít tahat po baráku pantofle, vytahovat věci ze skříně a shazovat ocasem knížky z poličky. Panička hned přijde na jiné myšlenky. Je to prostě job 24/7.
Někdy si říkám, co by si bez nás počala. Vy lidé totiž vůbec nevíte, co je to láska až za hrob nebo náklonnost bez podmínek. Chlapi přicházejí a odcházejí. Ale já budu s paničkou, dokud budu dýchat. A kdo z vás tohle dokáže někomu s naprostou jistotou slíbit?
