Hankovy štěky: Jak mě panička (ne)naučila být o samotě
Nesnáším samotu. Když panička opouští domov, stahují se nade mnou mračna a začíná peklo. Obzvlášť, když nejsem pořádně vyběhaný, to se pak můžu zbláznit. Aby mi nepřeskočilo a nesežral jsem si ocas, ničím paničce věci. Stejně si za to může sama!
Když jsem byl malý, vzali mě od mámy už v šesti týdnech. Měl jsem strach, ale mou novou maminkou se stala panička. A jelikož jsem byl nejsladší štěňátko na světě a musel jsem potkávat spoustu lidí a psů, abych je nechtěl sežrat, až budu velký, brala mě všude s sebou. Jednou ale nastal den, kdy musela odejít do práce a já zůstal v minibytečku sám.
I když se za dvě hodiny vrátila, absolutně se mi to nelíbilo. Počůral jsem koberec, roztrhal polštáře a sežral půl sedačky. A tak se mnou panička zůstala doma a učila mě, jak být sám, postupně. Ale moc mi to nešlo. Tůdle, paničko, chci být s tebou na každém kroku!
Šli jsme k nějakému chlapovi, co si říká psí psycholog, aby mě ruinování odnaučil. Nejdřív si, naiva, myslel, že si mě vezme na vodítko. Tak jsem mu roztrhl bundu. Pak mě ale potěšil. Paničce totiž řekl, že jsem pitbul, takže potřebuju být se svým majitelem 24/7. Konečně rozumná řeč!
Jenže to prý nejde. Panička se mnou začala víc sportovat, ale do práce jsem s ní nemohl. Tak jsem se dal do práce taky. Rozkousal jsem všechny ovladače, telefony, DVDčka, nabíječky k notebooku, matraci a štěkal celý den. Začal jsem, kromě své smečky, přivádět k šílenství i sousedy. Bez výsledku, panička chodila pryč dál. Ale vytrval jsem! A zbytečné to přece jenom nebylo. Páníčci mi totiž pořídili velký dům na vesnici.
Bydlení v králičáku se mi nelíbilo, to vám teda povím. Teď jsem o něco šťastnější. Mnohem víc běhám, štěkám a mnohem míň ničím. Paničce sice nemůžu být pořád za zadkem, jak jsem si představoval, ale alespoň jsem si vyštěkal pořádnou boudu. A ovladač nebo mikinu roztrhám už jen tak dvakrát do roka.
