Hankovy štěky: Jak jsem si nezlomil nohu
Panička toho má málo, tak jsem se rozhodl, že jí ten podzim trochu oživím. Když jsem se vrátil z procházky s páníčkem, nedostoupl jsem na zadní nohu. Do rána jsem měl namísto svého svalnatého zadního běhu napuchlý váleček.
Věděli jste, že existuje psí ortoped? Já taky ne. Každopádně za bolestivého vzlykání (paniččina, ne mého, já bych klidně aportoval balonek i po třech, kdyby přišlo na věc) mně panička naložila i s Pepper do auta a jeli jsme na veterinu. Proč i s Pepper? Chudák holka je do mě takový blázen, že doma beze mě nemůže být…
Čekali jsme v čekárně ještě s jednou paní. Panička se s ní dala do řeči. Dozvěděla se, že si přijela pro fenku, která nepřežila operaci. Cítil jsem, jak se paničce začínají klepat ruce. Když se zpoza dveří ordinace ozvalo naříkání grifonka, neudržela slzy. A v tomto depresivním duchu se už nesl celý den.
Do ordinace vešla naprosto ochromená strachem z toho, že mě budou operovat a ona se domů vrátí bez jednoho člena smečky. A zrovna toho nejdůležitějšího! Na rentgenu to s ní málem švihlo. Paní doktorka mě dokonce zvládla proti mojí vůli otočit, což se ještě nikdy nikomu kromě paničky nepovedlo, takže respekt.
Nohu nekonec zlomenou nemám. Je pouze pohmožděná. Když se paničce vracela barva, už jsem dělal dojem na krásnou potetovanou sestřičku, která mě krmila piškoty, samozřejmě na všech čtyřech, aby panička vypadala jako blázen.
Paní doktorka mi naordinovala týdenní klid na lůžku. V překladu to znamená, že bordel, který normálně dělám venku, dělám teď vevnitř. A panička mě pořád objímá a pusinkuje.
Až za cca sto let přejdu po duhovém mostě, mám o ni vážné obavy…
