Hankovy štěky: Jak dělám v zimě hrdinu
No jo, žádný husky, salašňák ani ovčák nemá páru, co teď zažíváme my, krátkosrstí fešáci, na omak heboučcí jako plyšáčci. Ale v zimě musím dělat hrdinu. Jinak by se stalo něco příšerně ponižujícího.
Sníh, nečas a brzká tma jsou tu, takže když panička vstává brzo a chce nás jít venčit, dělám, že nejsem doma. Ale pískání nikdy neodolám a jdu se na ni raději ke dveřím podívat, kdyby tam náhodou vraždila nějakého hlodavce, ať se můžu přidat. Tak mě vždy obelstí a jdu ven. Je tam pěkná kosa, to vám teda povím!
Když jdeme běhat do sadu, to je paráda! Tam lítám jak blázen a raz dva se zahřeju pohybem! Jakmile jdeme ale jen na pár chvil na vodítku kolem baráku, je to děs. Jenže vidím, jak mě panička pozoruje a čeká na mé klepání se zimou. Pak by totiž mohla říct: „Vida, Hankoušku, půjdeme ti vybrat pěkně teploučký psí kabátek.“
Pepper jeden má, ale to je jasné, ta má na sobě míň chlupů než páníček. Panička byla v tomhle ohledu nekompromisní a nikdy by ji nenapadlo strojit psa do oblečení jako nějakou panenku. Jenže u feny ji to nějak začalo bavit. Ale já jsem přece pan pes! Nemůžu na sobě mít fleecový kus hadru! Co by si o mě pomysleli ti dva velcí sousedovic afgáni! Byl bych oblečený jako nějaká nahatá čuba. Ne nebezpečný paniččin bouchač.
Do budoucna se tomu ale asi stejně nevyhnu. Panička totiž bohužel bedlivě sleduje Facebook a čte samé komentáře o tom, jak všichni psi kolabují pod náporem nemocných ledvin, a bojí se, že to bude i můj případ. Ale říkám vám, až se tak stane, hned se půjdu vyválet v nějaké voňavé čokoládě, co někomu z vás venku vypadla ze zadku.
No a nejlepší to je stejně doma u kamen a s paničkou v posteli. Tam je hezky teploučko.
