Hankovy štěky: Já a hudební nástroje
Myslím, že většina psů trpí selektivní hluchotou. V mém případě to znamená, že když mám vražený rypák v keříčku počůraném od feny, panička přestane existovat. Jsou ale zvuky, které se nedají ignorovat. Patří k nim šustění sáčku, otevírání domovních dveří a hudební nástroje.
Komisař Rex proslavil naše roztomilé natáčení hlavy. Vypadá to, že vám rozumíme, že? Ale nerozumíme. Děláme to proto, že se na zvuk zkoušíme “podívat” z jiné perspektivy a doufáme, že nám to pomůže mu porozumět. Má zkušenost? Nepomůže.
Jelikož mám asi dvanáctkrát lepší sluch než vy, jsou pro mě některé zvuky čistým utrpením. Tak například – hluboké rezonující tóny mě lechtají v uších. Panička si tak ze mě dělá legraci a dělá třeba patnáct vteřin: “Hmmmm”. Je to k nevydržení! Proto je třeba jí začít skákat do obličeje, aby přestala dělat Hm a začala mi nadávat.
Samostatnou kapitolu pro mě v tomhle ohledu představují hudební nástroje. Paničce se doma válí kde co. Žádný jsem ještě nerozkousal, protože stačí, aby do toho člověk praštil ocasem, a hned to vrčí, zvoní nebo duní. Navzájem tedy respektujeme náš osobní prostor, aby k tomu nedocházelo. Ale když to vezme do ruky nebo tlamy panička, mohlo by jí to ublížit!
Proto je třeba být neustále poblíž a o paničku se při hraní na kytaru, harmoniku nebo klávesy neustále otírat, olizovat jí nohu, případně jí v mezičase skákat do klína, aby věděla, že je v naprostém bezpečí. Až se jedna z těch hracích podivností zblázní, bude ráda, že mě má po ruce!
