Hankovy štěky: Co si lidé z vesnice myslí, že je normální, a mě to štve
Vyrůstal jsem v Praze, teď se ze mě stal vesnický pes. No, vesnický… Jak se to vezme. Nemám blechy a chodím třikrát denně ven. Nicméně někteří vesničtí kolegové jsou venku i častěji. Akorát že bez páníčků.
Nejsme tak hloupí, jak si myslíte, dokážeme naplánovat dokonalou útěkovou strategii. Jako Dannyho parťáci. Ale nejde nám o drahé cetky. Jde nám o jediné, a tím je svoboda. Někteří lidé jsou tak “hodní”, že nás nechají běhat na svobodě dobrovolně, protože bychom si stejně cestu na druhou stranu plotu našli, že…
S volným běháním psů po vesnici má panička dva problémy – ten první jsem já a ten druhý je nebezpečí, kterému majitelé své psy touto medvědí službou vystavují. To spolu vlastně i souvisí.
Tenhle příběh je pravda
Tuhle jsme vylezli z vrátek z našeho dvorku. Šli jsme na procházku. Cestu nám ale zastoupil tlustý sousedův jorkšír. Bez pána, bez vodítka. My měli paničku i vodítko. Takže jsem začal dělat ramena. Normální prcek psí říše by usoudil, že bude lepší si hodit zpátečku. To by proti mně ale nesměl stát teriér. Jorkšír se tedy rozběhl na nás.
Panička výjimečně zachovala chladnou hlavu. Stáhla mě i Pepper za sebe a čekala, jestli si to jorkšír tváří v tvář jisté smrti rozmyslí. Nemělo smysl řvát povely. Ale sousedův pes udělal tu blbost, že nešel po nás, ale po paničce.
Tak tady samozřejmě přestává všechno. Tady pro mě končí paniččiny pravomoce. Tady už jsem u kormidla já a jsem připravený zabít cokoliv, co chce paničce zkřivit dred. Nic takového se ale nikdy předtím nestalo, takže to panička nevěděla. Kdybych si nezvolil k obraně před psem nešťastnou cestu mezi paniččina nohama, má soused po jorkšírovi.
V televizních novinách by pak bylo: Agresivní pitbull napadl malého pejska. Přeberte si to, jak chcete. Ale jestli váš pes běhá bez vás na volno po vesnici nebo i po městě, rovnou se začněte smiřovat s tím, že se už nevrátí. A hned pak si zas hlavně pořiďte nového, na kterého budete zase kašlat. Konec hlášení.
