Hankovy štěky: 5 chvilek, ve kterých se nade mnou panička dojímá
I když ničím věci, zlobím a prdím jak starý chlap, panička mě stejně miluje. Často ji přistihnu, jak na mě zamilovaně kouká s klepající se bradou a úsměvem. Došlo mi, že je to výraz lidského dojetí. V kterých okamžicích ji u toho načapu nečastěji?
- Když spím. Prý u toho chrápu a pořád se mi něco zdá. Někdy se probudím tím, že na mě pa-nička leží, pusinkuje mě na tlamě a do očí, přitrouble se směje a šišlá mi do ouška něco o tom, že jsem její slaďoušek. Otravuje mě to, ale co bych pro ni nevydržel. Tak si jenom zhluboka povzdechnu a spím dál.
- Když si hraju s něčím menším a křehčím, než jsem já. Mám jednu malou psí kámošku. Je stejně divoká jako já, ale není stejně silná. Takže přes ní běhám nebo ji provokuji tlapičkou, přičemž udělá trojitého axla se čtyřmi vruty a pokračujeme v hraní. Když ji dlouho nevidím u její bytovky, jsem z toho smutný a hledám ji. Panička je z toho na větvi.
- Když přijde návštěva, ale vítám paničku. Je to prostě moje lidská máma a jako jediná se umí vypořádat s mojí radostí. Nesnaží se jako většina návštěv při mém vítání protlačit mezi laťkami plotu zpátky na svobodu. Nemá hysterické záchvaty a nekřičí: “Ježiši, co to s tím psem je?!“ Prostě si ke mně přidřepne a škrabká mě na zadečku.
- Když jsem hodný na veřejnosti. Jednou za sto let se stane takový zázrak. Jsme venku mezi lidmi, třeba někde na zahrádce na pivu, a já tam jen tiše ležím. Nesnažím se odtáhnout s sebou ven stůl, neskáču na obsluhu a nemlátím ocasem další zákazníky. Paničky se pak ptají, jaktože jsem tak hodný. A ona nemá slov, protože se to děje tak zřídka, že na to nemá reakci.
- Když mi není dobře. I já občas stonám. Pak samozřejmě potřebuji víc lásky než obvykle. Ležím nalepený na paničce nebo ukňurkávám stojíc uprostřed pokoje, přičemž ona hned přiběhne a dá mi nějakou dobrůtku nebo mě hladí a šeptá mi, že všechno bude dobré. Miluji to. Miluji ji!
