Gondryho Pěna dní: Tisíc a jeden bláznivý trik
Už jste někdy viděli Paříž z mechanického obláčku? Tohle a tisíc dalších kouzel nabízí adaptace slavného románu Pěna dní Borise Viana, kterou pro plátno připravil režisér Michel Gondry. Frekvenci surreálných obrazů, které Vian svým čtenářům předkládá s naprostou samozřejmostí, Gondry ještě navýšil a z příběhu tak vyrobil jakýsi krasohled, jenž pracuje v ďábelském tempu. Přesto je to pořád fascinující podívaná.
Sledovat na plátně Pěnu dní je jako procházet se galerií plnou surreálních, vtipných i šílených obrazů. Obrazů, které ovšem velmi věrně ilustrují striktní poetiku spisovatele, muzikanta a bohéma Borise Viana (1920 – 1959), již neotiskl jen do Pěny dní, ale i do dalších románů Srdcerváč, Podzim v Pekingu anebo povídkové knížky Mravenci. Své divnosti v nich Vian předkládá jako něco naprosto běžného a i své románové postavy nechává tyto situace řešit se samozřejmostí střídání ročních období.
Poetiky Borise Viana se se stejnou vehemencí chopil režisér a hračička Michel Gondry, který vlastní představivost rozehrál ve snímcích Věčný svit neposkvrněné mysli a hlavně v Nauce o snech. Pro fanouška vianovské poetiky je to zejména v první polovině příběhu pastva pro oči i ducha; až se zdá, jako kdyby si Vianův příběh o lásce Colina (Romain Duris) a Chloé (Audrey Tautou) vybral právě kvůli paletě možností vizuálního a trikového ztvárnění. Že máte výrazově deset let stejné "Amélie z Montmarteru" po krk? Po Pěně dní možná otočíte. Větu „tak prober ty moje krásné detaily hezky jeden po druhém“ by totiž svému novomanželi roztomileji neřekl nikdo jiný než právě diblík Audrey.
Gondry nedá divákovi ani na chvíli vydechnout a jako dítě kupí další a další obrazy; od drobností typu skeče na téma jak ulovit kuchyňského úhoře, mrštné kravaty, která ne a ne si nechat uvázat uzlík, či zvonku, jenž se při každém zalovení promění v živého brouka, až po jízdu na obláčku nad Paříží či zběsilý vozíčkový závod kostelem á la pouťová horská dráha.
Vlastně celá první polovina dvouhodinového snímku drží zběsilé tempo onoho vozíku na horské dráze, díky jasně vystavěnému milostnému příběhu však není těžké se v ději příběhu orientovat. Gondry se navíc předlohy drží poměrně věrně a po divácích nevyžaduje – pomineme-li temnou a ještě víc bizarní linii s náklonností Colinova nejlepšího přítele Chicka (Gad Elmaleh) k Jean – Paul Sarterovi alias Jean-Saul Parterovi – pozornost pro další dějové odbočky.
Těžko ale vysledovat moment, kdy se příběh bezstarostné zamilované dvojice láme do apokalypsy. Colinův futuristický byt zarůstá tak rychle, jak se u Chloé projevuje těžká nemoc. Jeho věrný kuchař Nicolas (opět skvělý Omar Sy z Nedotknutelných) šedne rychlostí deset let za sedm dní. V situaci, kdy se Colin, jenž poprvé v životě musí začít pracovat, dostává k absurdním a špinavým zaměstnáním, se příběh mění spíš v bezvýchodnou bídu ve stylu Cesty Cormacka McCarthyho; čím jasněji se ukazuje, že to nedopadne dobře, o to zatvrzeleji pokračujete v cestě.
Gondrymu se vyčítá, že Pěnu dní zabil urputností, s níž na plátno sází jednu podivnost za druhou, a také prvoplánovost, s níž knihu "převyprávěl." Na druhou stranu – tahle urputnost je nad představivost i toho největšího snílka. A není špatné se čas od času nechat překvapit. A možná i zahltit barevnou našlehanou pěnou.
Pěna dní – L´Ecume des jours
Francie, drama/fantasy, 125 minut
Režie: Michel Gondry
Předloha: Boris Vian
Hrají: Audrey Tautou, Romain Duris, Omar Sy, Gad Elmaleh, Alain Chabata, Charlotte Lebon a další
Premiéra v ČR: 4. července 2013
